Streamovací služby škodí popu, jazz a klasiku ale ničí

23. červenec 2014

Minulý týden se stovky nezávislých labelů spojily do iniciativy, která má zajistit spravedlivější přerozdělování peněz z autorských honorářů. Fair Digital Deals Declaration má zajistit, aby umělci upsaní malým labelům dostávali stejné částky jako umělci upsaní u majorů. To se ale týká především indie popu a indie rocku – v klasice a jazzu se na lepší časy rozhodně neblýská.

Rozčarování ze způsobu, jakým přední streamovací společnosti jako Spotify, Deezer nebo Google Play vyplácejí peníze majitelům autorských práv, už pominulo. Hudebníci jako David Byrne nebo Thom Yorke sice v rozhovorech stále bijí na poplach, většina se ale smířila s tím, že streamování hudby je sice splněným snem většiny fanoušků, rozhodně ale nepomáhá začínajícím interpretům, malým labelům nebo představitelům okrajovějších žánrů. Oproti loňskému roku poklesl prodej běžných CD o dalších 20 procent, prodej digitálních formátů o 12 procent a streamování posílilo o 42 procent – prospěch z toho mají ale jenom fanoušci.

Pro důkazy je nejlepší opustit svět populární hudby a zabrousit do té klasické – sanfranciská cellistka Zoe Keating, která se chlubí přezdívkou „Amanda Palmer violoncella“, jako první upozornila na to, že v klasice je situace ještě vážnější než v popu. Keating dostala za 400 000 přehrání svých skladeb na Spotify necelých 1800 dolarů a jenom 8 procent jejích celkových příjmů pochází ze streamování – prodejem na iTunes, kde se skladba prodává za dolar, vydělala šestkrát víc. Keating patří ovšem k nejpopulárnějším postavám vůbec, houslistka Christina Courtin, která vydává svoje desky na prestižním labelu Nonesuch, bez obalu mluví o tom, že prodávat klasickou hudbu v dnešní době vůbec nemá smysl.

03170784.jpeg

Kromě klesajících honorářů a stále horších smluv s labely totiž muzikanti hrající klasiku trpí třeba i postupným rušením kamenných obchodů s hudbou – právě do specializovaných prodejen totiž chodívali fanoušci pro doporučení a radu a právě tam byli schopní utrácet stovky dolarů. Spotify nebo Deezer nejsou na distribuci klasické hudby vůbec nastaveny – už proto, že při katalogizaci nahrávek není jasné, jestli řadit symfonie podle autora hudby, dirigenta nebo orchestru. Na Spotify člověk nemůže nakouknout do bookletu – a ten je v takových případech klíčový. A další problém – většina jazzových a klasických labelů jako Blue Note nebo Deutsche Grammophon formálně spadá pod Universal Music Group a vytváří mezi sebou jakýsi monopol – nezávislé značky to tedy mají v klasice a jazzu ještě těžší než ty popové.

Řešení je ovšem nasnadě, když majitel indie jazzového labelu Pi Recording Yulun Wang zjistil, že za tři měsíce nabízení celého svého katalogu dostal od Spotify honorář 25 dolarů, rozhodl se svoje desky úplně stáhnout z nabídky – a prodeje raketově vyskočily. Populární hudba podle Wanga funguje jako loterie, člověk investuje do desítek nebo stovek malých hvězdiček a jedna z nich se pak více méně náhodně stane superstar. V jazzu to ale podle něj neplatí, když dáte každému svému umělci dolar, dostanete od něj zpátky maximálně dolar a půl, a to jenom když máte štěstí. Podbízet se streamovacím službám a dávat svoji hudbu prakticky zadarmo je tak podle Wanga v dnešní době úplně zbytečné – vydělat jazzem už se totiž nedá.

03147051.png
autor: Jiří Špičák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.