„Střední třída je na tom hůř než v 60. letech. Společnost ohrožuje individualismus,“ říká ekonom Tyler Cowen

12. červenec 2017
Tyler Cowen

Tyler Cowen patří k hvězdám pravicového ekonomického nebe. Aktivně bloguje pod značkou Marginal Evolution, letos mu vyšla čtrnáctá kniha a přednáší na Univerzitě George Masona ve Fairfaxu. Věnuje se dopadům globalizované ekonomiky na společnost a kulturu. V rozhovoru jsme rozebírali nevýhody nepodmíněného základního příjmu, ekonomickou nerovnost i důvody stagnace americké společnosti. „Když dnes letíte letadlem, neletí rychleji než v 70. letech a není to ani o moc pohodlnější. Lidé v minulosti by byli dnešní podobou světa zaskočeni, protože si mysleli, že všechno bude úplně jinak,“ říká Cowen, podle kterého je dnes prudký vývoj znát jen v některých oblastech.

Už nějakou dobu komentujete světové dění. Zajímá mě, jaký vývoj, jaký konkrétní fenomén vás zaskočil. Co jste nečekal.
Překvapila mě krize produktivity a s ní související zpomalování inovací. A zaskočilo mě, jaký efekt to má na politické klima. Když se podíváte na západní Evropu nebo Ameriku, reálné mzdy se za poslední dobu o moc nezvýšily, někde i klesly. Produktivita stagnuje a lidé začali podporovat velmi zvláštní politiky. To by mě před 10 lety nenapadlo.

Jaká je vaše diagnóza? Proč se to děje?
Přijde mi, jako bychom si v minulosti zvykli na to, že hostina nikdy nekončí. Vzali jsme fosilní paliva, stroje a elektřinu a na nich vystavěli skvělé věci. Stvořili jsme auta, letadla, rádio… a nastal fenomenální růst v životních standardech. Jenže od té doby se růst zpomaluje a na to nejsme psychologicky připravení. Lidé jsou dnes míň odvážní. A v otázce regulací jsme hráli moc na jistotu.

Když mluvíte o odvaze, plyne z toho nějaké ponaučení?
Myslím, že lidé byli vždycky sebestřední. To není nic nového. Jenže když dnes jednáme ve vlastním zájmu, znamená to, že snižujeme svoje osobní riziko, uvrtáváme se v jistotě svého postavení, segregujeme se od ostatních. V delším horizontu tak omezujeme sociální mobilitu. Spousta lidí se pak chová velmi individualisticky a to má negativní dopady na společnost a její dynamiku. Střední třída je na tom hůř, než byla řekněme v 60. letech.

Tyler Cowen (*1962) vystudoval ekonomii na Harvardu, dnes přednáší na Univerzitě George Masona. Kromě autorského blogu jeho texty najdete i v Bloomberg View, Wall Street Journal a dalších. V roce 2011 ho časopis Foreign Policy zařadil do stovky nejvlivnějších světových intelektuálů.

Pokud se nepletu, velmi úzce se to týká vaší knihy Complacement Class (Třída samolibosti). V ní diagnostikujete Ameriku jako zemi neschopnou reagovat na dynamicky se měnící celosvětovou situaci. Američané podle vás ztrácejí pracovní morálku, nechtějí vykračovat ze své osobní bubliny a příliš zpohodlněli. Jak z toho ven?
Žádný snadný recept bohužel neexistuje. Část problému totiž leží jen v našich hlavách. Jestli chceme tuhle neblahou dynamiku zvrátit, musíme především sami chtít. Jenže po desetiletí jsme k tomu vůli neměli a je bláhové si myslet, že ji budeme mít dnes. Proto si myslím, že se segregace bude nadále zvyšovat, sociální mobilita snižovat a ve většině míst se bude zpomalovat pokrok. A v důsledku nám pak hrozí společenské zhroucení.

Mnoho lidí je z nedávného vývoje rozčarováno. Slibovali nám konečné vítězství liberální demokracie a místo toho dnes máme válku v Sýrii, uprchlickou krizi, silné autoritářské Rusko a vzestup nesystémových politiků. Zajímá mě, jak se v takovém světě cítíte vy. Opravdu se máme bát?
Jednou z pozitivních věcí byl růst rozvíjejících se ekonomik, Indie, Číny a dalších, kterým se daří mnohem líp, než jsme čekali. Ale musím přiznat, že jsem také zklamaný. Selhání Západu jsou totiž velmi hmatatelná. Dostali jsme liberalismus bez velkého protivníka a většina technologického pokroku a zlepšení se odehrála v několika málo sektorech. Například telekomunikace se velmi proměnily, ale ekonomika jako celek už ne. Přesto je potřeba mít na paměti, že smartphony a další nesmysly můžeme s klidem používat jen proto, že jsme v Americe a Evropě pořád docela bohatí.

S bohatstvím souvisí příjmová nerovnost. Je to termín, který se běžně používá, a já vím, že s ním máte problém. Proč?
Zneklidňuje mě, že životní standardy řady lidí se nezlepšují, nebo dokonce zhoršují. Nezajímá mě rozdíl mezi nimi a Billem Gatesem nebo Markem Zuckerbergem. Nemyslím si, že je to problém. Když může být vdova po Stevu Jobsovi obrovsky bohatá, protože Apple úspěšně prodává iPhony do celého světa, je to v zásadě úžasná věc hodná oslavování. Přesto jsou i na Západě skupiny obyvatel, jejichž příjem moc neroste. A to je sociální i politický problém, který se nám nedaří řešit. Když čím dál větší část světa používá informační technologie, tak pokud chcete vydělávat hodně, musíte je líp a líp ovládat. A to je pro řadu lidí, kteří pracují například ve výrobě, velký problém.

Tyler Cowen

Není tohle okamžik, kdy má zakročit stát? Levice tyhle nedostatky tradičně přičítá kapitalismu samotnému. Vy jste ale politicky dost vpravo.
Pokud tím státem myslíte systém sociálního zabezpečení, tak ten bychom měli mít. Ale stát může dynamice dnešního světa odolávat jen nějakou dobu. Vláda může tahat za různé páky, ale nakonec ji rychlost změny a vývoje stejně převálcuje. Podle mě místo toho musíme zvýšit produktivitu lidí s nízkými příjmy, nejde na ně donekonečna doplácet z peněz střední třídy. Stát nemá prostředky, jak na ty problémy, o kterých se bavíme, odpovědět.

A co říkáte na notoricky známé heslo, že 1 % vlastní 99 % světového bohatství?
Neznám přesné údaje, ale většina bohatství je stejně uložena ve formě lidského kapitálu a myslím, že pokud bychom to propočítali pořádně, vyjdou jiná čísla. Beztak je tu ale také velké procento lidí, kteří nemají vůbec žádné bohatství. Ti potřebují víc kapitalismu, víc ekonomického růstu, víc inovace. O to jedno procento bychom se měli zajímat, řešením ale je podle mě udržitelný ekonomický růst a vzdělání.

Někteří lidé jako cestu vidí nepodmíněný základní příjem. Co na něj říkáte vy?
Dřív mi připadala ta myšlenka lepší. Věřím, že lidé chtějí pracovat, že v zaměstnání hledají svoji identitu, životní naplnění a tvoří skrze něj sociální vazby. Nejsem si tudíž jistý, jestli jim – protože o to v nepodmíněném základním příjmu jde – vlastně vůbec chceme za to, aby nepracovali, platit. Nepodmíněný základní příjem možná může fungovat v malých, homogenních společnostech, ale ne ve Spojených státech. Navíc to není ani politicky proveditelné.

Jaký je podle vás stav současného kapitalismu? Hodně intelektuálů o něm neříká nic dobrého.
Vždycky záleží, s čím ho poměřujeme. Smrt kapitalismu předpovídali už mnohokrát, a zatím nikdy nepřišla. Myslím, že nás nečeká ani teď. Pořád si myslím, že je to nejlepší naděje pro budoucnost. Ale je potřeba říct, že jsme opravdu nečekali situaci, kdy se tak prudce rozvinou informační technologie, ale spousta jiných odvětví bude stagnovat. Když dnes letíte letadlem, neletí rychleji než v 70. letech a není to ani o moc pohodlnější. Dopravní zácpy jsou horší a já stále vařím v kuchyni z 50. let. Lidé v minulosti by byli dnešní podobou světa zaskočeni, protože si mysleli, že všechno bude úplně jinak.

Jedna z věcí, o které se po prezidentských volbách v Americe mluvilo, byla polarizace společnosti. Její rozdělení na mezi sebou nekomunikující a napadající se tábory. Souhlasíte? A pokud ano, jak to překonat?
Určitě k tomu došlo a myslím, že to množství lidí, kteří považují prezidenta za nelegitimního, není moc zdravé. Ale má to i některé pozitivní efekty. Republikánská strana se tváří v tvář situaci proměňuje, spousta zastydlých pozic ve státní správě se mění… Nejsem si jistý, jak pesimističtí máme být. Situace vypadá bledě a v mnoha ohledech špatná je, ale možná to je jen průvodní jev dynamické změny.

Otevřené hlavy je unikátní podcastová série deseti rozhovorů, kterou Radio Wave vysílá od 10. května 2017 každou středu v 16:20. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Jeden si ale nemůže nevzpomenout na ty hodně osobní spory mezi dejme tomu alt-right a progresivními liberály.
Nemyslím si, že to je pro politiku něco zásadního. Na Twitteru a Facebooku toho vidíte hodně, ale většina toho takzvaného skutečného života je jinde. Je to těch mnoho milionů Američanů, kteří jsou ve skutečnosti velmi umírnění a vlastně se způsobem nakládání s veřejnými penězi souhlasí. A na tom se, myslím, nic zásadního nezměnilo. Americká politika je velmi stabilní, Trump ze spousty svých bláznivých nápadů slevil nebo je neuskutečnil. Spojené státy jsou vlastně v o dost lepší kondici, než bych před pár měsíci řekl.

Učíte na Univerzitě George Masona. Jako příklad oné polarizace jsou často zmiňovány problémy s omezováním svobody slova na kampusech, vznik tzv. „safe spaces“ a podobně. Máte s tím nějakou osobní zkušenost? Vnímáte to jako problém?
Naše univerzita s tímhle problém prakticky nikdy neměla. Studuje u nás hodně zahraničních studentů, přistěhovalců. Problém s diverzitou jsme tak vyřešili prostě tím, že máme rozmanité studenty. Občas se ve škole cítím, jako kdybych přišel na půdu OSN. Nicméně ty problémy jsou reálné, řešily se třeba na Harvardu i Yaleu, a většinou za nimi stojí rozmazlené, bohaté bílé děti. A přestože s tím nemám osobní zkušenost a na svoji univerzitu jsem hrdý, akademický diskurz se jim pokřivit podařilo.

Jaké hodnoty se snažíte svým studentům předat?
Pozitivní přístup k pracovitosti a zvědavost. Při vykládání problému se jim snažím opačné názory prezentovat, co nejpevněji dokážu. A učím je k problémům přistupovat stejně. Přitom se snažím být upřímný, co se týče mých vlastních přesvědčení. Většina z mých studentů jsou libertariáni, a to mnohem extrémnější než jsem já sám. A proto jsem si stanovil takový cíl: přivést je blíž do středu, zklidnit je. Často tak musím argumentovat sám proti sobě. Ale tak to je a má být.

Další články autora