Strhující umění truchlit a žít mezi vzpomínkami v Místě u moře
Ačkoli se nový film Kennetha Lonergana nemůže pochlubit žádným aktuálním politickým přesahem, přináší do oscarového soupeření odzbrojující sílu srozumitelné všednosti, jaká tu byla naposledy k vidění před třemi lety díky Chlapectví Richarda Linklatera.
Čtyřicátník Lee Chandler pracuje jako domovník v Bostonu. Jeho práce obnáší celkem úmornou rutinu – úklid sněhu, čištění ucpaných záchodů, hádky s hysterickými nájemníky. Kamera Jody Lee Lipese distancovaně sleduje jeho nepřístupnost, rezignovanost i zdánlivě nemotivované erupce frustrace, které řeší podpásovkami v nočních barech. Životní stereotyp notorického samotáře ale naruší telefonát z rodného městečka Manchester-by-the-Sea v Massachusetts. Jeho starší bratr a mentor Kyle zemřel na vzácnou srdeční chorobu a svému neukotvenému sourozenci zanechal nečekané dědictví, opatrovnictví svého šestnáctiletého syna Patricka.
Místo, kde se nezapomíná
Je to zdánlivě banální dilema: obětovat neuspokojivou existenci ve sklepním bytě a špinavou práci a odejít do rodného města, nebo se zříci zodpovědnosti za druhého a vrátit se k životu, který nemá cíl? Režisér a scenárista Kenneth Lonergan ale nad postavou Leeho od počátku nechává viset zneklidňující náznak, že jeho odchod z Manchester-by-the-Sea byl vynucený nezměrnou tragédií, která zůstává v paměti obyvatel maloměsta stále živá. Hrdinu, který truchlí nad ztrátou bratra a zároveň zápolí s nechutí a obavami přijmout zodpovědnost za temperamentního Patricka, sledujeme v klidných, ostře zarámovaných výjevech, přesných výsečích reality, která se odvíjí dál bez ohledu na tragédii.
Lonergan mistrovsky střídá blízkost a distanci, současnost a minulost. Příběh vypráví nelineárně, Leeho návrat do Manchesteru rámují vzpomínky na uplynulá léta – bratrovu fatální diagnózu, vlastní rodinu se třemi dětmi, chuligánské eskapády s pivními kumpány. Scenáristická stavba scén a dialogů přesahuje vše, co bylo poslední roky v americkém indie k vidění. Lonergan neplýtvá slovy, vkládá svým figurám do úst zcela civilní věty a rozehrává uvěřitelné emoce, které dokáží smrt a truchlení zachytit v té nejobyčejnější podobě. Leeho záhadná nepřístupnost a lpění na polo-vyvrhelském životním stylu se před očima mění ve svéráznou formu trestu, který na sebe sám hrdina uvalil za hřích nepotrestaný „světskou“ spravedlností.
Umění o(d)pouštět
Středobodem Místa u moře však překvapivě není tajemná Leeho tragédie, kterou film vylíčí v jednom z mála ze svých rozpačitějších míst, když rozhovor s bratrovým právníkem protne Leeho retrospektivou traumatické události, která mu navždy zničila život. Svou hlavní sílu film neodvozuje z míst, kde se Lonergan i za použití poněkud nadbytečně návodné hudby Georga Fridricha Händela či Tomase Albinoniho a zpomalených záběrů snaží zesílit zřejmou propast smutku a ztráty.
Místo u moře nejvíc tepe a zasahuje v pasážích, které jsou všední a řeší překvapivě vyrovnaný vztah mladého Patricka a zkušenějšího Leeho. Generační rozložení sil je v jejich případě zvláštně převrácené – jako by to byl mladý Patrick, který v klíčových chvílích musí svého opatrovníka vyvádět z izolace a rezignovanosti; učit ho, jak jít dál, odpouštět sám sobě. Cynický humor, který vnáší do slovních výměn, dělá tragickou linii příběhu snesitelnější i uvěřitelnější. O to silnější jsou pak momenty, kdy na obě postavy dopadne fatální vědomí nepřekonatelnosti ztráty a fakt, že v Místě u moře se jen velmi obtížně a pomalu zapomíná.
Lonerganův film rozhodně není hladkou jízdou. Obsahuje momenty, kdy ho člověk chce odmítnout, protože Leeho stigma má téměř antické rozměry a scénář si skrze něj zkracuje cestu k jinak těžko přijatelné postavě a katarzi, která je o to drtivější, oč je všednější. Kdyby Místo u moře s divákem o něco víc manipulovalo, kdyby jeho protagonisté o trochu víc ušlechtile deklamovali a Lonergan jako režisér silněji stylizoval, mohla být výsledkem plytká vyděračská katastrofa. Jenže tenhle film se dotýká esenciálních momentů existence s takovou samozřejmostí, s tak odzbrojující lehkostí i nevtíravou inteligencí, že jeho zprvu zdánlivě trochu vynucená síla roste s každou hodinou, která uplyne od jeho zhlédnutí.
Naše neschopnost vypořádat se se vzpomínkami, vinami a nezaviněnými selháními nabývá v Lonerganově filmu mistrovský, kultivovaný, vrstevnatý, a přitom důsledně pokorný i přístupný tvar. Od fantasticky přesných hereckých výkonů Caseyho Afflecka, Kylea Chandlera, Michelle Williams a mladého objevu Lucase Hedgese přes virtuózní Lonerganův styl psaní až po jeho schopnost ustát několik hraničních momentů jinak velmi decentním režijním vedením. Místo u moře představuje komplexní zážitek, který v současném americkém indie jen těžko hledá konkurenci.
Hodnocení: 90 %
Místo u moře (Manchester by the Sea)
Kenneth Lonergan, USA, 2016, 137 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
