Strnulá realita osmdesátkového zahnívání. Serebrennikovův film Léto vzpomíná na ruské rockové legendy

Z filmu Léto
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu Léto

Ambiciózní filmy Kirilla Serebrennikova pravidelně uvádějí áčkové festivaly. Například jeho předloňský Mučedník byl svéráznou variací na Musíme si promluvit o Kevinovi, ovšem made in současné Rusko. Režisér v něm zkritizoval náboženský fanatismus i rigidní vzdělávací instituce a od jara překvapivě sedí v domácím vězení, údajně kvůli obvinění ze zpronevěry. V něm dokončil svůj nový film Léto o počátcích leningradské rockové scény, který letos soutěžil v Cannes.

Spojení Sovětského svazu a rockové hudby zní exoticky, ale Viktor Coj a Mike Naumenko jsou dodnes v Rusku legendami. Léto pojednává o začátcích Cojovy kariéry, kdy se s Naumenkem setkal v leningradském rockovém klubu. Byla to spíš parodie na rockový klub, protože na počátku osmdesátých let každá skladba podléhala cenzuře a publikum bylo během koncertů nuceno způsobně sedět jako na divadle. Léto ovšem není čistě hudební dokument nebo faktograficky vyčerpávající autobiografie, ale velmi volně navazující pásmo hudebních zkoušek a koncertů skupin Kino a Zoopark, nezávazných řečí o hudbě a romantického sbližování Mikeovy ženy Nataši s charismatickým Viktorem Cojem.

Nuda v Leningradě, nuda na venkově

Z filmu Léto

Coj vyzařuje zvláštní vnitřní smutek a připomíná melancholické hrdiny Antonioniho kultovní tetralogie citů, jejímž hlavním tématem jsou všednodenní životní krize mladých dospělých. Ani v Serebrennikovově filmu se neodehrávají zásadní existenciální dramata nebo prudké vzestupy a pády, typické pro jiné hudební filmy s autobiografickými prvky, jako byl třeba Control o Ianu Curtisovi z Joy Division. Namísto toho se soustředí na prázdninovou poetiku líných letních dní. Ve zvolna plynoucích obrazech se střídají perspektivy zapadlých uliček leningradské periferie, bohémských bytů a rozlehlých horizontů moře. Původně divadelní režisér zajímavě pracuje s prostorem a atmosféra Léta je často až surreálná, jako když ve všeobecné kocovině po bytovém koncertě jedna z postav vstupuje skrze projekční plátno promítající smyčku s mořským pobřežím na opravdovou pláž a posléze tančí na jejím horizontu.

O svobodě tu ale nemůže být řeč a přes opakovaný únik hrdinů k moři je ústředním tématem Léta stagnace. Využití černobílého filmu není jen artovým ornamentem, ale spolu s bizarními situacemi, jeko je mrtvolná atmosféra v rockovém klubu nebo soustředěné překreslování obalů zahraničních alb, umocňuje zacyklenost protagonistů v bublině ubíjejícího bezčasí. Při zmínce o západních hudebních vzorech z ní občas problesknou barevné tóny a ladné, téměř taneční pohyby postav přirozeně ústí ve stylizovaná hudební čísla s estetikou raně devadesátkových videoklipů. Když Viktor s Natašou v záchvatu provinilosti vezou tramvají Mikeovi do práce šálek jeho oblíbené kávy, doprovází jejich cestu skladba Passenger od Iggyho Popa a hravým propojováním hraného filmu s animací Léto připomíná hudební filmy jako Scott Pilgrim proti zbytku světa.

Z filmu Léto

Strnulou realitu všeobecného osmdesátkového zahnívání ale nikdy nelze úplně překreslit a Serebrennikov sugestivně vypráví o tom, co obnášelo odžít si mládí ve východním bloku. Leningradským rockerům nezbývá nic než obdiv k západním idolům a popkultuře, která se zdá z jejich neutěšené perspektivy nedostižná. Potřeba úniku a lavírování od Velvet Underground k Bowiemu a zase zpět jim znemožňuje soustředit se na objevování vlastního hlasu. Film je nejzajímavější právě scénami, kdy Naumenko, Coj a spol. vášnivě debatují, o čem zpívat a jaké texty psát. Do jejich úvah se promítá zeitgeist, v němž bylo velmi obtížné udržet si svobodného ducha, i tvůrčí zacyklenost, kdy často rezignují na hledání vlastních témat a obsesivně se upínají ke svým zahraničním vzorům.

Není to málo, Antone Pavloviči?

Léto neustále přepíná mezi hudebním filmem mapujícím vzestup dvou eastrockových skupin, autobiografií jejich excentrických frontmanů, romantickým muzikálem a komorním příběhem o dospívání v totalitě. Trpí tak stejnou bezcílností jako jeho mladí, pohlední hrdinové, kteří se zasmušile poflakují atmosférickými kulisami starého města na Něvě. Je to hlavně film-vzpomínka, v němž je možné hledat prakticky cokoliv. Vypravěčskou rozvolněností a krásnými obrazy se pak nabízí srovnání s jinou romancí z prostředí hudebního průmyslu, zatím posledním filmem Terrence Malicka Song to Song, který je ovšem mnohem dotaženější.

Ve výsledku je Serebrennikovův nejnovější film jako den strávený povalováním u moře. Zdá se být nekonečný, nepřihodí se v něm nic výjimečného a nikdo si s odstupem času moc nevybavuje detaily. Přetrvává jen neurčitě nostalgický pocit, že to tehdy bylo docela fajn.

Byli sovětští rockeři jiní než jejich západní vzory? Jak jejich éru zachycuje ruský režisér Serebrennikov? Poslechněte si audio verzi příspěvku.