„Ta láska je stejná, ať žena potratí v šestém týdnu, nebo v šestém měsíci,“ říká porodní bába Alžběta Samková
O spontánních potratech, jejich příčinách a následcích jsme mluvili v Houpačkách s porodní asistentkou Alžbětou Samkovou. „Nejhorší jsou dobré duše, které vám řeknou: to se stává, to nic není,“ říká.
Jakmile žena přijme, že je těhotná a že bude mít dítě, stává se matkou. Podle Samkové pak tolik nezáleží na tom, v jakém týdnu potratila. „V hlavě už to bude mít vždycky,“ říká porodní asistentka. „Drtivá většina žen ví, kolik by jejich dětem bylo dneska let. Tak jako se zemřelými rodiči nebo prarodiči si i se svými nenarozenými dětmi v duchu někdy povídáme,“ dodává.
Čtěte také
Podle zkušeností Samkové je zásadní o potratu mluvit. „Máma o tom potřebuje mluvit, hlavně s otcem toho dítěte, a ten o tom potřebuje mluvit taky. Ne všichni jsme o tom schopní mluvit spolu, tak najděte někoho, s kým toho schopní budete, kohokoli,“ radí.
Ztráta nenarozeného dítěte je podle Samkové analogická s úmrtím jakéhokoli blízkého člověka. Má svoje fáze – popírání, smlouvání i smíření. „Přicházíme o jednoho z nejbližších lidí, kterého kdy v životě budete mít. A není důležité, jestli mu bylo šest týdnů, nebo devadesát let,“ říká v rozhovoru Samková. „Ženy, které o dítě přišly, a chtějí urputně a co nejrychleji otěhotnět znova, uvízly ve fázi smlouvání. Přitom čas je v tomhle nenahraditelný,“ říká.
Co se děje v šestinedělí, které po každém potratu následuje? Kde najít pomoc, když se se ztrátou dítěte nedokážeme vyrovnat? Poslechněte si Houpačky.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
