Tahle říše zanikne. Jurský svět je otravná fosilie hollywoodské lenosti

Hollywood je jako obří dinosaurus, který požírá svůj ocas. Záleží, jak moc kritičtí k němu jste, abyste se téhle myšlence dokázali ubránit při sledování většiny jeho současných produktů. Během návštěvy dalšího Jurského světa každopádně není žádná porce entuziasmu dost velká na to, aby člověka ochránila před skepsí a vykloubenou čelistí z neustálého zívání. Zánik říše by mohl sloužit jako obludný případ genetické mutace těch nejotravnějších prvků, které produkuje současná epidemie popkulturních recyklací.

Jurský svět vrací pravěkým monstrům zuby

• Upravit
• Smazat

Celkem zřetelně si pamatuju, jak na mě zapůsobil Jurský park v době své premiéry. Byl to nekonečný dětský úžas. Zprvu daný především ohromujícím realismem pravěkých tvorů, kterým studio ILM vdechlo digitální život, posléze to bylo především vytržení z neuvěřitelně precizního způsobu, jakým Steven Spielberg svou atrakci zkonstruoval.

Předchozí film se přiznaně stavěl do role díla rozvíjejícího a přifukujícího elementy nestárnoucí Spielbergovy klasiky Jurský park z roku 1993, která převedla velkofilm do doby digitální. Jurskému světu přitom nechyběla svěží sebeironie, v níž se nezapřel producentský rukopis samotného sira Stevena. Prostřední díl trilogie působí oproti tomu jako nahodilá změť různobarevných drátů, které se někdo snaží ledabyle spojit do fungujícího okruhu. Vrací se hrdinské duo z předešlého filmu – švihácký biolog Owen a teď už exmanažerka Jurského světa Claire –, vrací se motiv genetických manipulací, vrací se zástupy pravěkých tvorů všech možných tvarů, velikostí a barev a na chvilku se vrací i Jeff Goldblum, aby celé téhle přerostlé slátanině dodal alespoň nějaký náznak smyslu.

Z filmu Jurský svět: Zánik říše|foto: Universal Pictures

O co tu sakra jde?

Co se však rozhodně nevrací, je zábava pramenící z dovedně poskládané a jednoduše navržené jízdy parkem pravěkých monster. Scénář se tentokrát oprostil od čisté nostalgie a drží se linie zneužívání a přípustnosti genetických experimentů. Hrdinové se vydávají na kolabující ostrov Isla Nublar, aby zachránili poslední zbytky jurské fauny – pochopitelně jen proto, aby zjistili, že mecenáš výpravy není filantrop, ale pěkný grázl s postranními plány. Zánik říše je unikátním příkladem filmu, jehož motivace jsou od počátku strašlivě průhledné, ale na to, aby dostal příběh z bodu A do bodu B, volí ty nejsložitější a nejméně efektivní cesty. To samé platí o způsobu, jakým pracuje se samotnými dinosaury jako s předmětem fascinace i strachu. Usilovná snaha o podtržení téhle ambivalence vede (podobně jako všechny další snahy) k naprosto nicotným výsledkům – v chaotické skrumáži dialogů a monologů o etice se nakonec vytrácí oba pocity. Vítězí silná lhostejnost ke všemu a všem. 

Jurský svět je tak snímkem o partě nesnesitelně šablonovitých a prázdných postav, které, v přeneseném i doslovném slova smyslu, spojují nesmyslné dráty a provádějí transfúze v bezkrevném prostředí. Určité záchvěvy života do snímku vnáší režisér Juan Antonio Bayona, který dovede jako málokdo natáčet různé živelné katastrofy (viz jeho velkolepý kýč Nic nás nerozdělí). Jeho druhá libůstka, záliba v hororové estetice, už v tak dost slátaném filmu nicméně způsobuje další disharmonii. Nakonec tak největší sílu druhého Jurského světa představuje mimoděčná náklonnost k déčkovým titulům, v nichž lidožraví žraloci poletují v hurikánu a chobotnice měří několik stovek metrů. Bohužel cheesy humoru je ve filmu akutní nedostatek na to, aby vyvážil přemíru klišé a hluchých míst, kdy divák musí příliš dlouho čekat na to, až se stane to nejzjevnější.

Vrací se motiv genetických manipulací, vrací se zástupy pravěkých tvorů všech možných tvarů, velikostí a barev a na chvilku se vrací i Jeff Goldblum, aby celé téhle přerostlé slátanině dodal alespoň nějaký náznak smyslu|foto: Universal Pictures

Neochota a neschopnost druhého Jurského světa oprostit se od recyklace známých dějových elementů (říkejme tomu pracovně syndrom Hvězdy smrti) jde opravdu výjimečně daleko. Sledovat tenhle film je zhruba stejně zábavné jako hrát poker s někým, kdo nedopatřením drží už tak mizerné karty naopak. Absentuje tu snad všechno, co může z blockbusteru při vší odvozenosti a průhlednosti dělat dobrou zábavu. Všechno, co z předchůdce dělalo alespoň solidní nostalgický lunapark. Jurský svět se snaží publikum přesvědčit, že naprosto mění pravidla hry. Ve skutečnosti je ale jenom zamlžil a pomotal.

Hodnocení: 40 %

Jurassic World: Fallen Kingdom (Jurský svět: Zánik říše)
J. A. Bayona, USA, Španělsko, 2018, 130 min.