Tak nějak lidský hnus Zahradní slavnosti

26. září 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02974096.jpeg

„Tak nějak lidsky“ je motto Zahradní slavnosti Václava Havla, kterou ve Stavovském divadle nazkoušel režisér Dušan D. Pařízek. Ačkoliv je text starý půlstoletí, atmosférou je nápadně podobný chvílím, které může mnohdy nevinný účastník firemních večírků, předváděček nebo plesů zažívat i nyní.

Zahradní slavnost komentuje jazyk plný bezobsažných frází, kterým navzájem i s „voliči“ komunikuje politická garnitura. Hugo Pludek se na popud rodičů – stejně jako hloupý Honza – vydává na zkušenou,a to rovnou do úřadu. Na zdejší podivné zvyklosti velice rychle přistupuje a postupně je dokonce sám i vytváří. Pařízek k Havlově výsostné hře přistupuje jako k základu konceptu,stejně jako u většiny svých inscenací. Hlavní dějovou linku adaptuje, redukuje postavy či pozměňuje motivace a jejich úlohu v příběhu. Celek Zahradní slavnosti sociologicky a antropologicky nahlíží a analyzuje.

Hugo je i přes předurčení domácím prostředím pro Pařízka více antihrdinou než obětí. Rodiče (Eva Salzmannová, Alois Švehlík nebo Jiří Štrébl) komunikují směsicí hybridních přísloví nebo spolu nemluví vůbec. Jejich společným cílem je přesto překročení ubohého postavení a omezenosti. Nástroj společenského povýšení pro ně ztělesňuje možný Hugův kariérní vzestup.

02974095.jpeg

Hugo (Martin Pechlát) zprvu působí, že v rétorice bizarního Likvidačního úřadu tápe. Je ale až obdivuhodně schopný přistupovat na pravidla konverzace s ostatními úředníky i přesto, že její nesmyslnost stále graduje. Jeho bezpáteřní chování zaujme „šéf enterteinera“, zahajovače Plzáka (Vladimír Javorský) a přijme ho za žáka. Souhrou Pechláta a Javorského vzniká maniakální klauniáda. Pařízek při ní ironicky glosuje statut budovy i instituce Národního divadla (po hledišti herci rozhazují místo konfet dlouhé role toaletního papíru) a paroduje vlastní režijní postupy.

Scénu tvoří pro jeho inscenace příznačná bílá kostka. Ve scéně, kdy Javorský servilně nabízí kávu Pechlátovi, se ptá: „kolik kostek?“ a herci dohrají situaci významným pohledem na bílý skelet. Obraz tak působí jako otázka, kolik takových krychlí ještě Pařízek vytvoří.Zároveň nekompromisně komentuje klientelismus, kariérismus a masochistický nedostatek sebeúcty v české společnosti i samozvanou nadřazenost úředníků. Nekritizuje prostředí, které semílá lidské individuality do odosobněné masy. Cynicky se posunuje do současnosti, kde neexistuje jakákoli nevinnost. Jinak nekompromisní a údernou inscenaci občas zpomalují delší pasáže, při nichž se cyklí slovní hříčky.

02974094.jpeg

Zahradní slavnost je Pařízkův komentář k české společnosti, politice i korporátní etice. V jeho vizích se stát proměňuje v obrovskou firmu a občané v zaměstnance. Náhradou za jejich frustraci dostávají benefity v podobě absurdních radovánek. Inscenace je o to depresivnější, že v ní režisér záměrně eliminuje jakýkoliv protihlas nebo náznak pochybnosti. Vytváří tím obludný obraz podnikového večírku globalizované utopie. Všechen hnus v ní vyplývá „tak nějak lidsky“ samozřejmě.

autor: Martin Macháček
Spustit audio