„Taky jsme vyrostli za komunismu a nechceme, aby nás někdo boural,“ říkají autoři Brutální Prahy
Zboural se Hotel Praha, zmizela mimozemsky působící telefonní ústředna, fasádu pustého vinohradského Transgasu zdobí plakáty kritizující jeho údajnou nabubřelost a oslavující nový projekt, který tu místo brutalistní památky možná vyroste. Nový průvodce po poválečné architektuře nazvaný Brutální Praha chce svým čtenářům ukázat, že názor na nenáviděné budovy jde změnit. Stačí se pořádně dívat, shodují se autoři průvodce, mladí fanoušci poválečných staveb sdružení ve skupině architektura 489.
S Pavlínou, Pavlem a Veronikou se scházíme na místě, kde lidé zvedají oči od země jen tehdy, když si chtějí koupit noviny a kafe nebo trefit správný východ na ulici. Podchod vedoucí ke stanici metra A Můstek byl přitom dříve považován za velkolepou, technicky dokonalou stavbu, v níž nechybí umění. Revoluční hala, která Pražanům otevřela podzemí, s přehledem unesla tíhu sovětských tanků vjíždějících na Václavské náměstí. Dnes přežívá pod nánosem všudypřítomných reklamních ploch, nápisů a letáků, přes které by si nyní na Můstku málokdo všiml, že tu dřív bylo na co se dívat. „Můstek je tak krásně opomíjený a špinavý, že jsme z něj udělali náš bod nula,“ říká Pavlína Karbanová Krásná, absolventka stavební fakulty ČVUT a jedna z autorek online průvodce po poválečné architektuře, který právě vychází ve formě malé brožury připravené na procházky.
Nebourejte nás
„Můstek je brutální hlavně tím, jak je dnes ošklivý,“ smějí se Pavlína a její kolegové z architektury 489, když se ptám na původ názvu jejich kapesního průvodce. „Veřejnost si často pojmy brutalistní a brutální plete, my jsme si ale nebyli jistí, jak pojmenovat stavby od roku 48 do 89, a dost často jsou arogantní ke svému okolí, jsou nepřehlédnutelné. Proto jim říkáme brutální.“ Brutální vystihuje ale i způsob, jakým se s poválečnými stavbami dnes zachází. „Před deseti lety byla situace daleko horší, ale stejně se dnes hodně domů z té doby bourá nebo velice necitlivě přestavuje.“ Je potřeba očistit poválečnou architekturu od nánosů špatné reputace, myslí si nadšenci z a489. „Veřejnost často nezná kontext těch domů. Často si myslí, že je postavili vyloženě komunističtí architekti. To ale například u Věry Machoninové vůbec neplatí,“ vysvětluje Pavlína. Nevadí, že něco vzniklo za socialismu, říká. „My jsme taky vznikli za socialismu a nechceme, aby nás někdo boural.“
Od Můstku pokračujeme po dalších stavbách poválečné architektury v Praze, těch, kterým se na rozdíl od Nové scény Národního divadla, Transgasu nebo bývalého Národního shromáždění zatím nedostalo tolik pozornosti. Zastavujeme se u Teplotechny Věry Machoninové, budovy, která na měřítku běžné činžákové zástavby v Ječné ulici dělá svou fasádou z modrých kachlů neokázalou architektonickou revoluci. Pak pokračujeme k nenáviděné šedočerné budově Centrálního dispečinku, která působí jako ministerstvo strachu. Možná i proto, že v jejím vestibulu se k malému okénku chodí platit pokuty za jízdu na černo. „Tahle budova mi vždycky připadala zajímavá – hlavně když jsem se na ni dívala pod velkým úhlem, kdy vynikne struktura materiálu na fasádě nebo její boční členění. Musím ale říct, že tuhle stavbu nesnáší i historici architektury,“ říká Pavlína. Podle historičky architektury Veroniky je budova Centrálního dispečinku skvěle naprojektovaná. Na relativně malém prostoru totiž dokáže poskytnout zázemí všem řídícím složkám pražské infrastruktury – od semaforů po tramvaje.
Olivový brutalismus
Pavel i Pavlína jsou na rozdíl od Veroniky fanoušci architektury, kteří si k poválečným stavbám museli najít cestu. „Taky jsem si dřív říkala, že to jsou hnusné, komunistické baráky. Nesnášela jsem Hotel Thermal. Pak jsem se nachomýtla na přednášku o DBK a najednou jsem pochopila, jak architekti v té době přemýšleli. Našla jsem si k takovým budovám vztah až poté, co jsem se o nich trochu informovala. K olivám se člověk taky dostane, až když pozná nějaké jiné chutě. Většinou nevíte, kdy ten zlom nastal,“ vysvětluje Pavlína. Zlom ve vnímání často přehlížených poválečných staveb může nastat u každého, kdo si s sebou na příští procházku vezme Brutální Prahu. Pak se stačí koukat kolem sebe, dodávají průvodci po neoblíbené architektuře.
První procházku s Brutální Prahou, která vede od Můstku přes typicky brutalistickou Urologickou kliniku na Vinohradech a končí u nenápadné kotelny architekta Karla Pragera, můžete absolovovat, když si poslechnete celou reportáž.
