Tam bylo moc smrti, tohle je zase moc bujícího života. Proč nás spontánní příroda stále znepokojuje?
Co s námi udělá les sežraný kůrovcem? A proč nás ta mladá smrčina, která ho nahradila, také znepokojuje? Filosofka Eliška Fulínová a ilustrátorka Magdalena Gurská se v živé epizodě Podhoubí z Mezinárodního festivalu ilustrace a komiksu, setkaly nad otázkou, která spojuje estetiku, vědu i každodenní zkušenost: jak vlastně vnímáme krajinu, která se kolem nás mění?
Eliška Fulínová, spoluautorka knihy Antropocennosti, na úvod nabídla trojvrstvý výklad pojmu antropocén, od něhož se celý rozhovor odráží. Antropocén je nejprve geologická epocha — věk, kdy lidská aktivita dosahuje síly srovnatelné s pohybem litosférických desek. Pak je to způsob, jak světu rozumíme. A nakonec — a to je podle ní nejhlubší rovina — je to proměna toho, co nás vůbec dokáže zasáhnout, co nám dělá radost nebo bolest.
Magdalena Gurská žije v Ústí nad Labem a severní Čechy zná nejenom jako místo, které jí přirostlo k srdci, ale i jako téma své výtvarné práce. V časopise Hraničář zpracovávala krajinu těžby, rekultivace i zárodků transformace — a nechybí tam ani téma cínovecké těžby lithia. Přitahuje ji pokřivenost a podivnost industriální krajiny, ale také naděje, kterou v ní nalézá: „Když jdu do té krajiny a vypadá to hrozně a že tam v životě nebude žádný život, vidím, že příroda si najde cestu."
Eliška Fulínová tu naději sdílí, ale zároveň střízlivě připomíná, že proměna vnímavosti je pomalá a nesnadná. Jako příklad poslouží šumavský les po kůrovcové gradaci. Několik let mrtvých souší, pak příval mladé smrčiny, do níž se nelze ani vmáčknout. Výsledek? „Tamto bylo moc smrti, tohle je zase moc toho neřízeného, bujícího života. Prostě to je taky špatně." Spontánní příroda nás nenechává v klidu — ani tehdy, kdy se jí daří. Fulínová vzpomíná na skupinu běžkařů u pramene Vltavy, kteří si spontánně vyměňovali úděs nad tím, co tam roste: nebyl to ten jejich les.
Přesto jsou tu ostrůvky naděje — a jeden z nich je i lom ČSA, o němž Podhoubí nedávno natočilo samostatný díl. Fulínová ho vidí jako průlom: „Necháme tu produktivitu přírodě samotné." V systému, kde je normou generovat ekonomickou hodnotu a vytvářet finanční toky, je rozhodnutí nechat místo být samo o sobě vzácné.
Na závěr zazní dva kandidáti na hrdinu environmentálních dějin. Fulínová navrhuje bobra — krajinného inženýra, který dokáže přetvořit celé povodí, cílevědomě kácí stromy pod správným úhlem, aby zatopil louku, a z české krajiny byl opakovaně vyhuben a opakovaně se vrátil. Prokop přidává jelena: „Mnoha lidem, zejména mužům, dost imponuje." I to je, zdá se, součást antropocénu — světa, kde se naše vztahy ke zvířatům, krajině i přírodě stávají samy o sobě hodné filosofického zkoumání.
Co je antropocén a proč to není jen geologický pojem? Jak se proměňuje naše vnímavost ke krajině a proč nás spontánní příroda stále znepokojuje? Poslechněte si rozhovor Prokopa Pitharta s filosofkou Eliškou Fulínovou a ilustrátorkou Magdalenou Gurskou v nové epizodě podcastu Podhoubí na Rádiu Wave.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
