Tamino: Arabský vliv ze své hudby neodpárám

Zatímco v Belgii a třeba i v Nizozemí máte vybudovanou už slušnou popularitu, zbytek Evropy na vaše objevení čeká. Jaké jsou vaše nejbližší cíle? 

Ano, máte pravdu, v Evropě je pořád spousta míst k objevení a měst, kam bych rád zavítal. Když posloucháte moji muziku, rád bych, abyste žili přítomností a na všechno okolo zapomněli. Je ale na každém, co si z vystoupení odnese. Každý si najde v hudbě něco jiného.

A jste schopný emoce převést ze studia na pódium?

Ve skutečnosti myslím, že to je naopak. Že musíme esenci našich koncertů přenášet do studiových nahrávek. Většina písní totiž začíná mým hraním na pódiu. Pak do studia už se něco z toho samozřejmě nedostane, na druhou stranu můžeme přidat, co živě nezahrajeme.

Když jsem viděl váš koncert, několikrát došlo k momentu, kdy jste zůstal na pódiu sám s kytarou. Jak píšete hudbu – začíná to právě u vás, nebo spolupracujete s dalšími hudebníky?

Jsem to jen já. Když jsem doma, napíšu písničku, pak s ní dál pracuju. Jako když jsem dělal na své desce – s nápady jsem šel za producentem a společně jsme je upravovali. Momentálně mám k ruce dva producenty, což je velké plus. PJ Maertens a Jo Francken jsou kluci, které znám, což pro mě bylo hodně důležité. Dobře ví, co chci dělat. Zároveň můžu pracovat v delším časovém období a neodevzdávat hotovou věc za tři týdny.

Řekl byste, že rok 2017 byl pro vás průlomový, nebo vás to nejzásadnější teprve čeká?

Mám pocit, že to je konec jedné éry. Loňský rok byl neskutečně úspěšný, ale jak jste zmínil na začátku, týkalo se to zejména Beneluxu. Pořád tu je ale zbytek světa, který mě nezná, a proto doufám, že rok 2018 bude úžasný. Už od čtrnácti let si přeju být hudebníkem. Do té doby jsem snad ani o žádné kariéře nebo práci vůbec nerozmýšlel. Měl jsem rád hodně divadlo. Ale až v pubertě jsem se naplno začal věnovat hudbě. Studoval jsem hru na klavír. Zpěvu jsem se věnoval spíš okrajově, když jsem měl puštěné Beatles. Naplno jsem začal cvičit až ve čtrnácti, kdy jsem napsal svou první píseň.

A jaký je vliv hudby Blízkého východu? Váš dědeček byl slavný egyptský zpěvák (Moharam Fouad), i když měl krásný hlas, je to trochu jiný žánr, než který hrajete vy a se kterým byste uspěl v evropských hitparádách. Přesto si ale něco ze svých kořenů v hudbě ponecháváte…

V našem domě hrála vždycky podobná hudba. Dost možná to byly první melodie, které jsem jako dítě slyšel. To mě hodně ovlivnilo, vždycky jsem tíhnul k arabské muzice. Ale není to tak, že bych se o to záměrně snažil. V některých písních je ale zkrátka vliv slyšet. Jsem si toho vědom, i proto jsme vůči tomu ve studiu trochu opatrní. Myslím, že tohle ze své tvorby neodpárám, ale píšu i věci, kde to cítit není. Pracuju dvěma způsoby – klasická cesta písničkářů po vzoru Leonarda Cohena nebo Boba Dylana, kde by měla být na konci dobrá píseň. Ten druhý přístup právě ale víc inklinuje k romantické tvorbě s arabským a blízkovýchodním vlivem – a ten už není tolik racionální, spíš je založen na emocích.

Před nějakým časem by mě asi ani podobná otázka nenapadla a propojení kultury Blízkého východu s evropskou kulturou bych bral jako přednost. Momentálně tu je ale mezi těmito světy konflikt. Nemáte pocit, že to pro vás může být znevýhodnění?

Rozhodně ne. Je to totiž nádherná kultura a já se v žádném případě nesnažím podporovat nějaké politické názory. Naopak bych rád ukázal, jaké krásy jsou v arabské kultuře skryté. Kdo tam byl, dá mi za pravdu. Já dělám hudbu a ta lidi odjakživa spojuje, na tom není nic špatného.