Tančení na návsi, potulní architekti a dobrá nálada. Festival zachraňuje nejzadluženější obec
Na zadním traktu vesnice Prameny, za zavřeným obchodem se smíšeným zbožím a nefunkční radnicí, je neobvykle rušno. Tři děvčata tu zkoušejí moderní taneční sestavu, kousek opodál další dvě opracovávají masivní kus dřeva – budoucí součást obnovené křížové cesty. Nedaleko se po návsi potulují architekti a básníci. Festival Oživme Prameny má přinést aktivitu do vesnice, která si už léta nese nálepku nejzadluženějšího místa v Česku.
Malíři, sochaři, architekti, antropologové, básníci
Příběh Pramenů, obce o stu obyvatelích poblíž Mariánských Lázní, se v médiích objevuje opakovaně. Někdo se vesnici vysmívá a připodobňuje ji ke Kocourkovu, jiný vysvětluje nešťastný příběh jejího zadlužení a komplikované budoucnosti. Na chvíli ulehčit by teď nejen místním mohl festival Oživme Prameny. „Tady je výstava Kláry Salzmann o Sudetech a tváři českého pohraničí, tady je naše improvizovaná stage, kterou jsme si sami stloukli,“ ukazuje nám jedna z organizátorek festivalu, Anežka Berčíková, když procházíme poloprázdnou návsí směrem k nefungující radnici. Kolem ní jsou rozestavěné stoly a u nich parta mladých lidí právě obědvajících vařené brambory s tvarohem a cibulí. Jsou to architekti, básníci, sochaři nebo herci, kteří do Pramenů přijeli, aby jim vrátili pozitivní energii.
„Jsme tady čtvrtý den a přijde mi, že ta parta je skvělá. Architekti tady přemýšlí nad centrem, touhle návsí, která dřív byla živá, a teď je z ní louka bez jakékoli funkce. Sochaři tvoří za barákem novou křížovou cestu, malíři tu běhají po okolí, zachycují atmosféru, která je tu hrozně silná, pohybují se tu básníci a občas mají nějaké vystoupení,“ vysvětluje Berčíková a představuje některé z projektů, které by měly Prameny oživit – ať už jde o odkoupení polorozpadlého domu, z něhož by mohlo vzniknout infocentrum, symbolické vyčištění potoka nebo rekonstrukci malého výklenku pro sochu svatého Floriánka, místo kterého bude na místě skleněný lept.

V podstatě jde jen o soustřednější a intenzivnější verzi něčeho, co už se ve vesnici konalo dříve, vždy pod záštitou občanského sdružení Obnova obce Prameny. Partě kamarádů se podařilo například rekonstruovat minerální prameny Rudolf a Gisela, jsou to přitom právě minerální vody, které nejzadluženější vesnici paralyzovaly.
Paralýza a Pramenská pila
„Dneska tady nemůže nikdo nic postavit, obec nemůže zažádat o žádnou dotaci, je pod exekutorem, nikdo jí nic nedá,“ stěžuje si pan Jiří, starší obyvatel jednoho z řady okálů přímo naproti pusté, „oživené“ návsi. Do bezvýchodné situace se Prameny dostaly po ambiciózním projektu stáčírny minerálních vod. Těsně před jeho realizací se projekt rozpadl, investor zmizel a vesnici zbyl stomilionový dluh, který vznikl v době přípravných prací. Dluhy mají Prameny pořád, jen dnes jich většinu vlastní ruská firma. Jedni ji chválí za to, že do vesnice přináší nápady a kapitál na obnovu její životaschopnosti, druzí se bojí přílišného vlivu z jedné strany.
„Dneska je obec opravdu postavená tak, že šedesát ku čtyřiceti obyvatelům stojí proti sobě,“ myslí si pan Jiří, který festivalu Oživme Prameny nijak zvlášť nefandí. Podle něj do Pramenů vlastně nic zásadního nepřináší, architektonický workshop o možnostech obnovy veřejného prostoru přichází pozdě. Navíc vidí situaci v Pramenech trochu jinak. „Ten dnešní workshop je prezentovaný tak, že je tady mrtvá vesnice, že tady nic nežije, to mě hrozně urazilo. Přitom tu dobrovolně sbíráme šrot, dáváme peněžní dary, abychom mohli uspořádat akce,“ vysvětluje pan Jiří a připomíná srazy rodáků nebo budoucí druhý ročník Pramenské pily, přátelského setkání, které údajně navštíví stovky lidí.

Nejsme jenom „ta zadlužená vesnice“
Hostů festivalu Oživme Prameny je méně, ale jejich cíl je jasný: „Proč bychom nemohli ukázat, že vesnice může žít, i když je tu dluh?“ S tím souhlasí i mladá starostka Michaela Málková, která happening chválí hlavně za to, že se mu daří obec ukázat i v jiném světle než jako nejzadluženější místo v Česku.
Podobně to vidí i jedna z nových obyvatelek Pramenů. Potkáváme ji na louce poblíž hlavní silnice, kde dnes stojí improvizovaná venkovní kavárnička, jedno z mnoha míst, díky kterým Prameny tento týden působí jako nejpřátelštější obec v okolí. Když za ní přicházím s otázkou, zda ve vesnici panuje špatná atmosféra a zda nemají místní s festivalem problémy, s úsměvem to odmítá. „Někteří lidé se k tomu ještě nepřipojili, možná, že tomu ještě nedůvěřují nebo nepochopili, jaký to má smysl. Festival ale trvá až do neděle, třeba ještě přijdou na pivo, popovídat si s těmi mladými nebo se podívají na vernisáž, kde budou děcka vystavovat všechno, co tu udělali. Já myslím, že je tady mimořádně výborná atmosféra, akorát se na tom nepodílí úplně všichni. Nemusí se všichni radovat. Stačí, když je klid, ne?“ směje se, zatímco její přítelkyně přináší občerstvení. Z dálky je slyšet zvuk brusky a štěkání psů.

Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.