Tančící dům byl hotový za čtyři roky. Teď by jen povolování trvalo deset let, říká architekt Tichý
Tančící dům otevřel letos o prázdninách některé prostory ve svém zákulisí – kotelnu, dvorek nebo výhled do zadního traktu. Prošli jsme vše s Ritou Miluničovou, dcerou architekta Vlada Miluniče. Její otec se kvůli špatnému zdraví zúčastnit nemohl, ale i ona si toho dost pamatuje. Třeba na to, jak místo Tančícího domu byla jen prázdná parcela.
Ve vedlejším domě žil Václav Havel a pod ním sestra architekta Miluniče, kterou často navštěvoval. Vlado Milunič se s Havlem seznámil a společně vymýšleli nápady na dům, který by mohl stát na vedlejším volném místě, na které byl z obou bytů výhled. Nápady byly dost fantaskní. Třeba dům ve tvaru ženy s odhalenými ňadry. „O Vladovi je známo, že měl k ženám vždycky vřelý vztah,“ směje se Miluničová.
Později parcelu zakoupila nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden. Ta chtěla, aby se na nové stavbě podílel architekt mezinárodního významu. Vlada Miluniče tehdy propojili s americkým architektem Frankem O. Gehrym. Dohodli se a spolupracovali přes Atlantik. Jednou za čas se sešli, jinak si posílali mezi Prahou a Los Angeles výkresy a modely. Internet nebyl, zato tvůrčí propojení fungovalo dobře. „Byli do sebe úplně zamilovaní,“ říká Miluničová.
Na vznik jedinečné stavby jsme vzpomínali také s architektem Davidem Tichým, který na projektu pracoval jako student. „Tančící dům je takový panelák,“ říká. Fasáda je složená z panelů, každý je ale jiný. Tvary se generovaly na počítači – byl to jeden z prvních pokusů o 3D modelování. Oč byla stavba složitější, o to to byla rychlejší. V roce 1992 začal vznikat návrh. Projektování, všechna povolení, výstavba, v roce 1996 bylo hotovo. „Dneska by to bylo nemyslitelné,“ říká architekt.
A kam se David Tichý posunul během následujících třiceti let? Navrhuje, učí, dělá výzkum, ale jeho hlavním tématem je bydlení. Takové, které odpovídá skutečným potřebám obyvatel a vytváří „srozumitelné, čitelné, bezpečné a příjemné obytné prostředí“. Bydlení splňující všechny tyto parametry by mělo vzniknout v Jilemnici. Spolu s kolegy z ateliéru Unit Architekti tu koordinují výstavbu rodinných domků v oblasti Nouzov blízko centra. Kdo si tu chce postavit dům, musí postupovat podle poměrně přísných pravidel – je daný tvar domů nebo barva fasády. Ale výsledek by mohl stát za to. „Nebude to žádný šmoulov, kde každý dům je zcela jiný,“ říká David Tichý. Mělo by vzniknout smysluplné místo, kde bude lidem dobře, „i když ani nebudou vědět proč“.
Mluvili jsme i o tom, jak se změnily během třiceti let představy o projektování a stavění, a vrátili se závěrem ještě k Tančícímu domu. Tichý i Miluničová se shodují, že dnes by možná ani nevznikl. Nebo by to trvalo dlouho a těžko by se prosadil tak radikální návrh. Zmizela ovšem také euforie devadesátých let. Tehdy se věřilo, že Tančící dům bude místo pro setkávání a kulturu. Dnes jsou tu hotelové pokoje pro turisty a na prohlídku lze jít jen se vstupenkou za 190 korun. „Myslím, že tak to úplně projektováno nebylo. Ale to už je prostě ta doba,“ zní povzdech Rity Miluničové.
Poslechněte si nový díl Bourání o historii a osudu pražského Tančícího domu.
Související
-
Architekt Vlado Milunić: Nikdy jsem nic nezboural
Hostem 177. a 178. dílu Bourání byl architekt Vlado Milunić, jeden z mála českých architektů, kteří jsou dostatečně dobře známi i široké veřejnosti, a to především ...
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
