Taxikář, metař a vyhazovač. Jak žijí lidé se zaměstnáním bez prestiže?

Vyhazovač Pavel: Kdo má rád policajty, že jo

„Vlastně děláš policajta, akorát v uzavřeném prostoru,“ myslí si Pavel, absolvent sociologie a politologie, který si ve volném čase přivydělává jako vyhazovač, „málokdy se dostaneš do pozice, kdy bys někomu pomáhal. Musíš být a priori milý, ale když dojde k řešení něčeho, tak nejsi nic jiného než policajt. A kdo má rád policajty, že jo.“

Jedna z prvních větších akcí, na které Pavel hlídal, byl antifašistický skinheadský koncert. Rvačka je tu známka podařeného večírku. „Musel jsem ji absolvovat já,“ směje se Pavel, „Chlapík měl tak dva metry deset, sto dvacet kilo. Zdvihl mě, v řeckořímském zápase se to jmenuje suplex, akorát ho nedokončil. Ve chvíli, kdy ten konflikt končil a já jsem ho ustál, přiběhl kolega vyhazovač a oba nás prohodil skleněnou stěnou.“ Dvoumetrový chlapík, údajně šampion ve wrestlingu, se po zbytek večera chodil omlouvat, že měl špatný den. „Většinou se to tak děje, že to eskaluje z nějakých totálně zbytečných důvodů.“

Nemůžeš si u toho číst

Pavel přiznává, že nejtěžší na práci vyhazovače není fyzické vytížení, ale nátlak na psychiku. „To, co je na tom pro mě nepříjemné, je, že člověk tu práci dělá večer, je časově náročná, osm až deset hodin jsi na jednom místě, je to monotónní. Případně je tu to, že musíš řešit konflikt a riskovat zdraví, ale s tím do toho člověk jde. Spíš ta monotónnost je ubíjející. Není to nijak extra zajímavá práce, nemůžeš si u toho číst, nemůžeš u toho dělat nic moc extra, krom povídání si s kolegy.“

Pavel bral práci vyhazovače vždycky jako přivýdělek a příjemnou změnu po vysedávání v aulách nebo v kanceláři. Všímá si ale, že starší kolegové z klubů mají život převrácený naruby. Před klubem už se proto Pavlovi moc postávat nechce.

Metaři Roman a Milan: Uklízíme i podprsenky

Mezi zaměstnání s nejmenší prestiží patří, možná nepřekvapivě, pracovníci městských úklidových služeb. V pořádku: metaři se na společnost dívají stejně křivě, alespoň Roman s Milanem, kteří se zrovna chystají uklidit několik bloků na pražském Žižkově. „Vůbec bych nečekal, že může někdo jít a někde si prostě sundat kalhotky. Místo, abych uklízel psí exkrementy, tak tady je podprsenka, o tři metry dál kalhotky. O kondomech ani nemluvím,“ rozčiluje se Roman, když pomalu chodíme podél pásů zeleně na náměstí poblíž Žižkovské věže. Je zima, že by psa nevyhnal, ale na trávě je přehlídka odstínů hnědé. Konzistence je různá. Bereme do ruky lopaty a smetáky a já se učím takřka chirurgickému umění koordinace při nabírání těch nejtěžších kalibrů.

Romana a jeho kolegu Milana na práci neštve hrůzná kvantita exkrementů, nedopalků nebo kalhotek, ale celková bezvýchodnost práce. „Děláte to furt dokola a lidi si toho vůbec neváží. Chovají se jako čuňata, kolikrát vidí, že něco uklidíte, jdou za vámi, dokouří krabičku cigaret a metr před vámi to zahodí.“ Oba jsou ale přesvědčení, že jejich práce má smysl a že ji někdo dělat musí. „Myslím, že kdyby se všichni, co tuhle práci dělají, zařekli a na měsíc přestali, že by si to lidi rozmysleli,“ tvrdí Roman.

Milan, který se k uklízení ulic dostal přes švagra už před osmi lety, přidává i trochu optimismu. „Myslím, že už je to lepší. Hlavně mladší lidi už si začínají po svých psech uklízet.“ Když se ale ohýbáme pro třicátý nedopalek na pěti metrech čtverečních, přepadá nás zase letargie.

V pět vám padá hlava

Roman i Milan jsou navíc už unavení, zatímco pro kolemjdoucí se den ani nepřehoupl do své druhé půlky, metaři už mají skoro večerku. „Vstávám v pět hodin, začínáme od šesti. Máme devět bloků, končíme ve dvě hodiny,“ vysvětluje Roman. Když se ptám, co dělají po práci, v očekávání bizarních koníčků a naplňování životního štěstí, které nejspíš zametání nepřinese, nedostávám pozitivní odpověď. „Vzhledem k tomu, že děláme v horku, v zimě, v dešti, ve sněhu, kolikrát přijdete z práce tak utahanej, že se najíte, sednete k televizi, trochu se zahřejete a najednou zjistíte, že je pět a vám už padá hlava.“

Taxikář: Práce, ve které spoustu najezdíš, ale vůbec se neposouváš

Jonáš Zbořil zkoumá s taxikářem neoblíbená povolání|foto: Matěj Schneider

I třetí zaměstnání s pofidérní prestiží se vyznačuje spánkovým deficitem. Taxikář Jirka jezdí většinou v noci, kdy je provoz v Praze klidnější – lidi pro změnu o něco šílenější. „Jel jsem v tunelu asi sedmdesát kilometrů a slečna mi dala ruce přes oči,“ líčí Jirka událost při jedné z posledních jízd. Opilci ani pofidérní reputace téhle práce ale evidentně Jirku neštvou zdaleka tolik jako monotónnost.

„Když toho nechám, tak to asi bude kvůli tomu, že je to dost monotónní a dost intenzivní zároveň. Můžeš vyhořet z toho častého kontaktu s lidmi, podobnou věcí můžou trpět třeba barmani,“ myslí si Jirka, „pak se taky nikam neposouváš. Ta práce je pořád stejná, nic se na ní nikdy nezmění. Člověk se chce posouvat někam dál, a to tahle práce vůbec nenabízí.“

Proč mají taxikáři tak špatnou reputaci a čeho si na nich váží Janek Rubeš, autor pořadu Praha vs. prachy? Poslechněte si rozhovor, který jsme s ním natočili v rámci dne s neoblíbenými profesemi.

via GIPHY