Televizní film Dukla 61 umazal tragickou historii všedním dnem. Ale trochu nepřesvědčivě

13. červen 2018
Z filmu Dukla 61

Jen zřídka se stává, aby nějaký český televizní projekt strhl takovou lavinu pochval a euforie jako dvojdílný film Davida Ondříčka Dukla 61, který se věnuje staré, zapomenuté, ale o to působivější katastrofě v havířovském uhelném dole. Při požáru způsobeném nedbalostí tu v roce 1961 zahynulo 108 horníků. Šlo o největší důlní katastrofu na území Čech po skončení druhé světové války.

David Ondříček a jeho 154 minut mezi lidmi, kteří se něžně oslovují cype, záhy sklízeli pochvalné recenze napříč českými médii. Mirka Spáčilová z MF Dnes básnila o události roku a sáhla do své asketické kritické kabelky pro štědrých osmdesát procent. Recenze Blesku dokonce hovořila o jednom z nejlepších televizních projektů všech dob. Recenzent Lidovek Jaroslav Toušek sice zůstal lehce zdrženlivější, ale i on vyzdvihl naléhavost, řemeslnou zručnost a emocionální střídmost, s níž Ondříček a spol. k tématu přistoupili. Podobně Tomáš Stejskal na serveru Aktuálně zdůrazňuje dovednou práci s prostorem i prostředím důlních šachet a hornické komunity, chválí citlivé montáže dokumentárních záběrů s pamětníky, byť kriticky poukazuje na tezovitost rodinné linie.

Do sboru pochvalných hlasů se samozřejmě přidalo jedno z nejvýznamnějších kritických médií dneška – Facebook. Po delší době tak v souvislosti s českým filmovým dílem vyskakovaly doporučující a nadšené statusy, velebící realismus, drsnost, mistrovství a celkovou výjimečnost Ondříčkova snímku. S tímhle závalem pochval nezbývá než alespoň částečně souhlasit. Ano, Dukla 61 je v kontextu archaické, těžkopádné a zahraniční trendy ukoptěně kopírující veřejnoprávní hrané tvorby skutečně výjimečná. Ale čím?

Z filmu Dukla 61

Dějiny zpoza rodinného stolu

Jistě ne tím, že představuje dílo představitele generace, která se na české dějiny dívá neideologicky a nepodjatě, jak konstatovala Mirka Spáčilová. David Ondříček už ve své dobové detektivce z padesátých let Ve stínu osvědčil schopnost sugestivní práce s prostředím, ale jeho uchopení souboje dobra se zlem bylo všechno možné, jen ne prosté ideologických šablon. V Dukle 61 si vede o poznání lépe, když svou pozornost soustředí na hornickou „každodennost“, nicméně ideový konflikt řeší tím, že se přesahovým tématům a politickému kontextu spíše pietně vyhýbá. Zjednodušeně řečeno, politiku hrdinové odbývají s pobavením nebo nevšímavostí jako něco okrajového.

Za původce tragédie film neoznačuje přímo politicky podmíněnou systémovou nedbalost, ale spíš souhru sobeckých rozhodnutí vedení i běžných pracovníků a nedostatečné kontroly. Komunistická ideologie ustupuje do pozadí, stává se jen sbírkou zlatých hesel na rudém pozadí a občasných bolševických frází, vůči nimž běžné postavy zaujímají spíše bodrý distanc. Mnohem víc se tu řeší chuť polévky a důležitost masa než světlé zítřky. Do popředí se dostává konzumní motiv, výsadní postavení horníků a snaha udržet si privilegovaný status quo. Právě tahle gloriola hrdinů socialistické práce, kteří i s výrazně redukovaným platem stále berou dvojnásobek proti běžné populaci, sehraje roli v jedné z hlavních dramatických linek seriálu.

Havířina není pro debily

Nadějný student Petr se vrací domů se svou dívkou, kterou se mu podařilo „otěhotnět“. Aby se dokázal postarat o rodinu a zároveň čelit svému tvrdohlavému otci Milanovi, rozhodne se mu ukázat, že zvládne vykonávat stejnou práci jako on, a sfárá. Tenhle mikropříběh umožňuje tvůrcům rozehrát koncentrovanou sociologickou sondu do života horníků; do života lidí, kteří sice pod zemí zakoušeli nelidské podmínky, ale nahoře byli celebritami, jimž režim trpěl lecjaké „buržoazní“ výstřelky. Ondříčkův film pozoruje hrubé a neotesané balvany, kteří mají velmi svérázný vztah k rodinnému soužití a ženám obecně, s nápadnou sympatií.

Snaha pojmout na příběhu několika postav celou řadu typických jevů ale jde jednoznačně proti uvěřitelnosti dramatické struktury filmu. Dukla 61 působí na úrovni charakterů přesyceně a lehce tezovitě, zároveň i podivně neduživě, jako by neměla dost času rozehrát jejich konflikty v plné šíři. Vzhledem k bohatosti zápletky mohla klidně být několikadílným seriálem, jen tak by dokázala proniknout do psychologie figur a rytmu hornického všedního dne a jeho pověstných svátečních rituálů.

Martin Myšička ve filmu Dukla 61

Dojem autenticity podkopává i tolik diskutovaná práce s argotem a nářečím, s nímž se mnozí herci spíš perou, než aby ho dokázali použít jako prostředek k zesílení pocitu realismu. A ne, skutečně to není problém toho, že bychom se „zapomněli dívat“, jak tvrdí Mirka Spáčilová. Podrážděné reakce na tuto kritiku spíš svědčí o tom, že už nedokážeme na české tituly nahlížet kriticky a řemeslné standardy tak bývají bryskně zaměněny za výjimečnost. Dukla 61 se částečně nakazila stejným syndromem jako třeba Díra u Hanušovic. Pořád působí jako trochu kuriózní a stylizovaný pohled zvenčí než jako hluboce vtahující dílo.

Technicky ale obstojí. Na místě je vyzdvihnout především práci se sledovacími záběry úzkých koridorů, zvukem a střihem v nejexponovanějších pasážích, které jsou na poměry českého filmu nezvykle dravé a moderní. Stejně tak Ondříček opět osvědčuje schopnost pohybovat se v ošuntělých prostorách kantýn a šaten, kterou osvědčil už Ve stínu. A na rozdíl od moralistních metafor téhle detektivky tentokrát dokáže použít působivou obrazovou metaforu, aby svědčil o rozsahu katastrofy.

Přes výkonnost použité sbíječky jako by Dukla stejně nedokázala plně vytěžit uhelnou žílu atraktivního tématu. Ale byla blízko. Blíž než většina veřejnoprávních projektů posledních let. O tom není sporu.

Dukla 61
David Ondříček, Česká televize, 2018, 154 min.

Spustit audio
  • Film
  • Recenze