Tenkrát v Hollywoodu: Tarantinův přístup k ženám je nejednoznačný, filmům to ale neubírá na kvalitě
V debatách nad posledním snímkem Quentina Tarantina se zase objevují pochybnosti, zda jsou jeho filmové hrdinky silné a rovné mužům, nebo spíše zneužívané a pasivní objekty. Napomáhá tomu i atmosféra po kauze #MeToo a kauzy z natáčení, které nevypovídají o příkladném zacházení s herečkami. Číst jeho filmy jako čistě umělecké dílo bez dalšího informačního nánosu by bylo hezké, v době sociálních médií ale téměř nemožné. Můžeme je ale vykládat skrze osobní život režiséra?
Nejnovější Tarantinův film Tenkrát v Hollywoodu znovu rozdírá nekonečnou debatu o tom, jestli kultovní režisér, který přetavuje brakové náměty nakoukané ve videopůjčovně do až románových příběhů, skutečně nesnáší ženy. Znovu jsou připomínány jeho staré výroky, ve kterých bránil Romana Polanského ve věci sexu s třináctiletou dívkou s tím, že se nejednalo o zneužití, ale konsensuální akt s nezletilou. Za svůj výrok se později omluvil s tím, že nebral v potaz city oběti. V paměti jsou i zážitky Umy Thurman, která před lety v rozhovoru pro The New York Times uvedla, že ji Tarantino při natáčení filmu Kill Bill vědomě nechal nasednout do poškozeného auta, které havarovalo, a Thurmanová měla těžce poraněné břicho a nohu. Navíc se svěřila i s tím, že ji nechal škrtit opravdovým řetězem, stejně jako herečku Dianu Kruger v Hanebných panchartech rdousil vlastníma rukama, aby byla scéna autentičtější.
Tarantinova osobnost ale není zdaleka tak jednoznačná. Podle svých slov se nechá označovat za feministu jen tehdy, pokud to diváci vyčtou z jeho filmů. V roce 2019 je téměř nemožné interpretovat nějaké dílo bez povědomí o autorovi, které je všudypřítomné, ale i tak se o to pokusme. Na tiskovce k Tenkrát v Hollywoodu na festivalu v Cannes se jedna z novinářek Tarantina ptala, proč má Margot Robbie ve filmu tak málo replik. Režisér na to odpověděl pouze tím, že odmítá novinářčinu hypotézu. A už to jelo. Novináři časopisu Time si dali tu práci a se stopkami spočítali, kolik procent času v Tarantinových filmech mluví ženy a kolik muži. V Tenkrát v Hollywoodu je 75,3% promluv vedených muži. Toto matematické kritérium jistě není bez zajímavosti, pomíjí ovšem to, že děj filmu se odehrává v určitém historickém kontextu a je svatým právem scenáristy psát bez pomyslných genderových kvót.
I já musím přiznat, že mě v posledním bijáku ženské postavy zarazily. Na první pohled jsou tam jen hollywoodsky krásné ženy, a to včetně dětské herečky v roli malé holčičky. Dává to ale smysl, protože Hollywood takto funguje a méně sošnou může být pouze prodavačka lístků v kině. Takže po plátně pobíhá krásná Margot Robbie coby Sharon Tate a moc toho nenapovídá. Tarantino je ale i v tomto filmu ve svém k přístupu k ženám, chcete-li to takto rozdělovat, minimálně rozporuplný a troufám si říct, že záměrně pracuje s objektifikací a obracením stereotypů. Ke konci filmu se dostaneme do hippie komunity, kterou šéfují ženy a jsou v ní přítomní jen dva mužští poskoci a starý slepec. Vůdkyní komunity je navíc Lena Dunham, autorka seriálu Girls.
Čtěte také
Leitmotivem filmu není jen blížící se vražda Sharon Tateové a jejích přátel, ale i bromance hlavního hrdiny, ješitného béčkového herce v podání Leonarda DiCapria, a jeho dubléra, jehož roli si užívá během filmu často objektifikovaný Brad Pitt. Spojuje je přátelství, které místy nabírá podoby téměř manželského svazku a naruší ho až italská hvězdička. A tak by se dalo ve výčtu převrácených klišé pokračovat.
Tarantino je pro mě nejednoznačný stejně jako jeho filmy. Subjektivně v nich vnímám exploataci násilí na ženách, ale i obdiv k nim. Jsou tam pitomé husy, ale i silné charaktery. K herečkám se podle všeho chová kavalírsky, ale i hnusně. Morální kritérium je v umění důležité, ale kvůli genderové analýze dialogů bychom neměli opomíjet ani Tarantinův humor a tvůrčí genialitu.
Nový film Quentina Tarantina opět rozvířil debatu o tom, zda je jeho filmová poetika nadále únosná a oceněníhodná. Má smysl analyzovat dílo prostřednictvím osobnosti autora? Poslechněte si glosu Zuzany Fuksové.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
