Testování na HIV. Provází ho strach, úzkosti i zpytování svědomí

29. prosinec 2017

„Rovně a pak doleva,“ ukazuje mi cestu pracovník Domu světla v pražském Karlíně. Je to jedno z míst, kde se člověk může nechat bezplatně a anonymně testovat na HIV. Ne, že bych se úplně hroutil, ale trochu nervózní jsem. Jestli zbytečně, to se dozvím až za týden.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že testování na HIV není stresující. I když je riziko malé, stejně se můžete dozvědět to nejhorší. A právě na to se moje mysl okamžitě zaměřila. Proč je ale strach rozšířený natolik, že se na testování bojíme chodit? „HIV má u nás stigma,“ nabízí vysvětlení ředitel Domu světla Jiří Pavlát. „Je to problém, který vznikl už v minulosti, někteří lékaři ho ale pořád živí. Je to spojené s nezodpovědným chováním a s něčím, co všichni obecně považují za něco nepřijatelného, i proto se lidé obávají následků.“

Čtvrtina HIV pozitivních o své nákaze neví

„Stále je to u nás senzace, když má někdo HIV. Lidi se na nakažené dívají skrz prsty. Neustále se třeba setkáváme s tím, že je HIV pozitivním pacientům odmítána zdravotní péče,“ upozorňuje Pavlát. Nakažení lidé podle něj mají problém i najít si zubaře.

Křivka, která ukazuje počet nakažených virem HIV v Česku, přitom svým tvarem připomíná skokanský můstek. Čísla neustále rostou. Lékaři aktuálně evidují přes 3 100 nakažených. A z údajů taky vyplývá, že čtvrtina z nich o své nákaze ani neví.

Došlo k ejakulaci do vašich úst?

„Tak prosím, kdo je další na řadě?“ vyvolává mě v čekárně pracovník Domu světla. Jmenuje se Julius Szabó a vede mě do malé místnosti, kde už má připravený tablet s otázkami. Anonymní dotazník je základem celého testu. „Já vám teď položím pár otázek, abychom zjistili, jestli existuje důvod k testu – jestli jste třeba nepřišel příliš brzy po riziku, případně jestli vůbec nějaké riziko bylo,“ říká. Ještě před první otázkou dostávám malý papírek s osmimístným kódem, se kterým si po týdnu přijdu pro výsledky.

odběr krve, krev, nemocnice, laboratoř

„Řekněte mi prosím rok vašeho narození,“ zní první dotaz. Ještě odpovím na státní příslušnost a kraj trvalého bydliště. A pak už přichází série dotazů na tělo.

„Kolik jste měl za poslední dva roky sexuálních partnerů?“
„Z kolika z nich jste měl nechráněný styk?“
„Byl některý z nich cizinec?“
„Měl jste za poslední dva roky orální styk, při kterém došlo k ejakulaci do vašich úst?“

Už jsem ve svém životě dostal i příjemnější otázky. Na všechny odpovídám pravdivě. „A co ostatní?“ ptám se. „Většinou odpovídají všichni. My se každému snažíme vysvětlit, že se na to neptáme ze zvědavosti, ale proto, abychom zjistili, jestli došlo k reálnému riziku nakažení. Každá z těch otázek totiž vede k možnému riziku,“ vysvětluje.

Společnost má pocit, že problém HIV je vyřešený. Statistiky ale ukazují opak

Smutek - samota

„V Česku pořád existuje řada mýtů o tom, jak se HIV přenáší,“ říkají autorky projektu Sexposed. Není tu dostatečná osvěta. Chceme docílit toho, aby nakažení lidé nežili v tak velkém sociálním vyloučení. Mají to těžké už v běžném životě. Obtížně hledají i zubaře,“ říká Barbora Johansson Pivoňková, která se věnuje projektu Sexposed společně s Evou Šmerdovou. Obě přijaly pozvání do pořadu Kvér.

Po několika dalších otázkách vyhodnotí dotazník doporučení, které testy bych si měl nechat udělat. „Primárně mi to nabízí, že byste si měl nechat udělat testy na syfilis, HIV a žloutenku typu C,“ říká mi Julius. Nechávám si udělat všechny.

Na shledanou, tady máte kondom

Na odběr krve přecházím úzkou chodbou do protější ordinace, kde už na mě čeká lékař. „Při odběrech krve se vám nedělá špatně?“ ptá se. „Těžko říct,“ odpovídám neurčitě. „Dobře, tak se budete radši koukat vedle. To zvládneme,“ usmívá se lékař. Okamžitě mě napadá otázka, jak často tu někdo zkolabuje. „Moc často ne. Lidi to většinou nahlásí dopředu. V takovém případě si jdou lehnout na lehátko a odběr se provede vleže,“ vysvětluje a mezi řečí mi stihne skoro bez povšimnutí odebrat do zkumavky dostatečné množství krve. Při loučení dostávám kondom.

Negativní, gratuluji

Čekání je dlouhé. Na výsledky myslím v podstatě každý den. A každou takovou myšlenku doprovází pocit úzkosti. Po týdnu jsem si osobně zašel pro výsledky. Po předložení lístku s osobním kódem mi lékař v ordinaci sdělil, že jsou všechny testy negativní. Přichází úleva, ale taky sebezpytování. A já jsem rád, že jsem zvýšil statistiku lidí, kteří se nechali testovat. Příště znovu, tentokrát už víc v klidu.

autor: Filip Titlbach
Spustit audio