Thurston Moore: Londýn bylo první město, které bralo Sonic Youth vážně
Elegantnímu pánovi v bílé košili sedícímu před koncertem v příšeří backstage pražské Lucerny byste asi těžko tipli padesát šest let. Teprve po chvíli, když se rozvypráví o vydávání kazet, 80. letech, psaní fanzinů a Londýně, si uvědomíte, že mluvíte s člověkem, který se po nocích v barech toulal se Swans nebo Lydií Lunch a spolu s dlouholetou partnerkou Kim Gordon jako Sonic Youth natočili desky Daydream Nation nebo Dirty a stali se skutečnými hrdiny indie rocku.
S jejich rozchodem skončila i jedna velká kapitola nezávislé hudební scény, Moore ale se svou aktuální deskou The Best Day a dřívějším projektem Chelsea Light Moving nečekal a rozepsal další. Jak dopadne, si budeme muset ještě chvíli počkat.
V rozhovorech jste říkal, že vaše poslední album The Best Day je ovlivněné Londýnem, kam jste se přestěhoval z New Yorku. Jak se to promítlo do nahrávky, tedy kromě toho, že jste tam dal dohromady novou kapelu?
Každá deska je ovlivněná nějakým prostředím, to není žádná velká věc. Vždycky se mluví o tom, že kapela zní tak, odkud pochází. Já s tím souhlasím. Jižanské kapely jako Lynyrd Skynyrd zní s těmi mastnými kytarovými zvuky jako jih Spojených států a ZZ Top zas jak Texas. Ale když někdo mluví o tom, že Sonic Youth zní jako New York, nechápu, co to znamená. Že zníme jako popelářský náklaďák ve tři ráno? Možná jo. Nemyslím si, že někdo záměrně chce znít jako industriální šum města. Jedině Einstürzende Neubauten. (smích)
Když jsem se přestěhoval do Londýna, neměl jsem ambice přenést atmosféru města na desku. Ale chápu, co myslíš. Prostředí kolem tebe definuje tvoji tvorbu. Londýn je pro mě nesmírně šarmantní, hlavně od té doby, co tam žiju. Za posledních třicet let jsem tam jezdil poměrně často, někdy až dvakrát do roka. Ale nikdy jsem necítil, že bych si s ním vytvořil nějaký vztah než jenom jako návštěvník. Je pro mě důležitý, protože jako první město vůbec bral Sonic Youth vážně – museli jsme jet do Londýna, aby si nás v New Yorku všimli a ocenili to, co děláme. Bylo to jako průkazka, že za něco stojíš, když o tobě tamní tisk napíše něco hezkého. New York si to přečetl a začal nás brát vážně. The Best Day má v sobě to kouzlo Londýna především pro mě, žiju tam, nahrávali jsme to tam a muzikanti, kteří se mnou na desce hrají, jsou pravověrní Londýňané. Díky tomuhle všemu můžu říct, že to je londýnská nahrávka, a jsem za to šťastný. Asi jsem to měl pojmenovat London, něco jako London On. (smích)
Budete teď pokračovat s Chelsea Light Moving?
To byla kapela, se kterou jsem z velké části dělal na své předchozí desce Demolished Thoughts. Najal jsem si Keitha Wooda a Johna Moloneyho jako bubeníka a kytaristu, houslistku Samaru Lubelski a harfistku Mary Lattimore a jezdili jsme s tím přes rok. Když jsem si řekl, že bych chtěl hrát elektricky, stala se z toho Chelsea. Nemyslím si, že budeme pokračovat. Byl to projekt, který jsem potřeboval, abych si odpočinul od vystupování pod svým jménem. Chtěl jsem anonymitu a hrát v kapele, i když jsem očividně byl lídr. Šlo o to vydat něco, kde nebude napsáno Thurston Moore. Udělat něco jako někdo, kdo hraje s kamarády, ti si to nějak pojmenují a bude to existovat přirozeně jenom tak dlouho, jak bude potřeba. Teď je to fyzicky nemožné, když žiju v Londýně. Chci se od toho vzdálit a ponořit se do víc seriózní vlastní tvorby.
Ale v této aktuální sestavě budete hrát dál?
V prosinci nahráváme nový materiál ve studiu Sonic Youth v New Jersey. Dáme dohromady pár songů a vydáme to třeba na dvanáctipalci.
Takže akustickou nahrávku jako Demolished Thoughts od vás teď čekat nemáme…
Ne, tohle teď dělat nechci. Chci hrát s elektrickými kytarami a různorodými melodickými aranžemi. James Sedwards je skvělý kytarista, cítím, že ho na tomhle albu nevyužívám dostatečně. Vůbec jsem netušil, jak skvělý je kytarista – tradicionalistický a strašně technický. Má rád outsiderskou hudbu jako no wave nebo The Fall a Gang of Four, ale taky klasické kytaristy. Na The Best Day vede jenom dvě skladby. Na další toho bude mít víc. Když jsem tu desku skládal, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že tam bude Debbie Googe nebo Steve Shelley, teď už na to budu myslet.
Jak se koukáte na takzvanou kazetovou renesanci z pohledu někoho, kdo vydává kazety přes třicet let a dávno před současným boomem o tom napsal knihu?
Nikdy jsem si nemyslel, že by kazety vyhynuly. Všichni měli akorát moc práce s vývojem nových aplikací a digitálním životem mimo realitu. Pro hodně hudby, která mě zajímala, underground a noise, byly kazety primárním formátem. Hlavně proto, že byly tak ekonomické. Jsou levné a zní skvěle. Ten syrový zvuk a proces, když se přehrává elektromagnetický pásek a ty tu informaci přijímáš takhle. Hodně lidí v současnosti ani nemá kazetové přehrávače, ale je jenom otázkou času, než začnou tyhle hipsterské značky, které prodávají nové, ale vintage gramofony, znovu vyrábět kazeťáky.
Dnes nevydává váš label Ecstatic Peace jenom kazety, ale taky malonákladové knížky. Na začátku 80. let fungoval – řečeno s nadsázkou – podobně, jako když jste zároveň dělal fanzin Killer…
Dělat fanzin bylo inspirované hardcore scénou východního pobřeží, informace se předávaly a sdílely přes fanziny – vycházelo jich tolik. Fanziny tu byly ale samozřejmě už předtím, v Londýně byla rozsáhlá scéna. Zajímala mě ta hardcoreová scéna, proto jsem dělal Killer – chtěl jsem dělat zin s podobnou estetikou, ale o kapelách, se kterými jsem měl něco společného, jako Swans, Pussy Galore nebo Lydia Lunch. Chtěl jsem udělat kompilaci Killer zinů, ale některé texty jsou opravdu nevyzrálé, sem tam taky sexistické. Možná je lepší, aby zůstaly tam, kde skončily. Jako teenager jste k některým tématům méně citlivý.
Osmdesátková hardcoreová scéna byla hodně provázaná se skateboardingem. Videoklip pro první singl 100% z desky Sonic Youth Dirty dělal dnes známý režisér Spike Jonze. Jak k tomu došlo?
Hráli jsme v LA a někdo nám dal VHSku se skejtovým videem Blind Video Days. Ten kluk byl Mark Gonzales. Tehdy to bylo dítě a já vůbec neměl tušení, kdo to je. Pásku jsem si přivezl do New Yorku, a když jsem na ni koukal, nemohl jsem pochopit, jak to ten kameraman natočil. Došlo mi, že za nimi musí taky jezdit na skejtu. Snažili jsme se zjistit, kdo to točil. Ten kameraman byl Spike Jonze, tehdy to ještě byl jenom skejťák. Jeli jsme do LA a našli ho. Požádali jsme ho, jestli by nám nepomohl natočit klip tou technikou. Nechtěli jsme dělat skejtové video, ale jenom aby natočil klip na skejtu. Přitáhl s sebou kamarády jako Guye Mariana nebo Jasona Leea – jezdili jsme po LA a točili ten příběh. My nebyli skejťáci, nikdo ze Sonic Youth, byli jsme intelektuálové z uměleckých škol. Navíc jsme na to byli moc staří. Hned nám ale došlo, jak je skateboarding kreativní. Spike se jako umělec dostal dál, stejně tak Jason Lee nebo i Mark Gonzales.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
