Trans ženy to mají těžší než trans muži, píše Daniela Špinar ve svých Zápiscích z tranzice
Jaké to je, když člověk po dvaačtyřiceti letech v mužském těle náhle dojde k prozření, že je ženou? To dobře ví Daniela Špinar, úspěšná divadelní režisérka a svého času umělecká ředitelka činohry Národního divadla. O svých Zápiscích z tranzice, kde popisuje proměny těla i duše během období tří let, mluvila s Honzou Dlouhým na festivalu Prague Pride.
Daniela v deníkových zápiscích zachycuje drobnosti každodenního života – poprvé si lakuje nehty, bere si jiné oblečení. „Pamatuji si, jak jsem jednou byla sama v kanceláři v Národním divadle a přišly mi moje první lodičky, ve kterých jsem tam pak chodila po chodbě,“ popisuje divadelní režisérka jeden z těchto „malých“ momentů, které jí utkvěly v hlavě.
Trans ženy to mají podle Daniely Špinar těžší než trans muži. „Trans mužům se vlastně zlepší pozice ve společnosti, najednou je ostatní začnou poslouchat. Kdežto trans ženy mají strašně těžkou nálepku vyděděnců. Zženštilý muž je totiž to nejvíc směšné nebo nepatřičné a trans žena je brána jako lehká děva,“ vysvětluje v rozhovoru v Pride Village festivalu Prague Pride.
Jak tato zkušenost ovlivnila úspěšnou divadelní režisérku po profesní stránce? „Jsem v podstatě na okraji divadelní společnosti. Z šéfky činohry Národního divadla jsem teď undergroundová umělkyně - obtížná. Ale baví mě, že něčemu hlubšímu rozumím a chci se tomu věnovat. Že narozdíl od většiny českých režisérů mám alespoň nějaké téma,“ uzavírá Daniela Špinar.
Píše si Daniela Špinar deník i dnes? Stýská se jí po něčem z „gay světa“, který opustila? A jak se vyrovnává s tím, že pro muže ve svém okolí je spíš sexuálním objektem než partnerkou? Pusťte si záznam živého natáčení podcastu Lit na festivalu Prague Pride!
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
