Tři billboardy kousek za Ebbingem mají víc ambicí než V Bruggách a doplácejí na ně
Námět k filmu Tři billboardy kousek za Ebbingem režisér a dramatik Martin McDonagh vymyslel už dávno. Před sedmnácti lety viděl u silnice billboard, který oslovoval místní policii otázkou, proč ještě nevyřešila určitý zločin. Scénář napsal už před osmi lety, takže nemá nic společného se současnými náladami v „Trumpových“ USA. Přesto jako by se v něm dnešní americké strachy, frustrace, ale i naděje samovolně vynořovaly – v dobrém i ve zlém.
Příběh Tří billboardů začíná ve chvíli, kdy Mildred Haynes, matka zavražděné a znásilněné dívky, umístí na tři billboardy poblíž málo používané cesty vzkaz pro místního šerifa. Ptá se v něm, proč ani po sedmi měsících od zločinu ještě nebyl nikdo zatčen. Její iniciativa pořádně zahýbe žlučí celé komunitě městečka Ebbing, od rasistického, primitivního strážníka Jasona po ty, kdo sympatizují s šerifem, který umírá na neléčitelnou rakovinu.
McDonaghovy šachy
Šerif jí později vzkáže, že umístění billboardů bylo něco jako tah v šachové hře. Jako šachová partie, která se řídí principem akce a reakce, je vystavěný i McDonaghův film. Jsou to ale šachy, kde hraje mnoho hráčů a každý se svými tahy žene do situací, které nemohou skončit jinak než patem.
McDonagh si jako filmař udělal jméno vynikající krimi V Bruggách, ve které zvládal propojit drsné černohumorné vtipkování s melancholickými a tragickými náladami do komorního dramatu s několika málo postavami. Jeho novinka vychází ze stejně vyhroceného střídání nálad, ale vytyčila si až moc náročných cílů a sápe se po nich s přílišnou snaživostí. Je to film s řadou vynikajících momentů, ale bohužel také mnoha rozpačitými místy.
Základní princip, na kterém vyprávění Tří billboardů stojí, je ale skvěle vymyšlený. McDonagh v podstatě pořád jen ilustruje moudro, které jedna z postav filmu vyčte na přebalu knihy. Tvrdí se v něm, že zloba plodí jen další zlobu. Film ale dokáže tuhle jednoduchou poučku podat nápaditým způsobem. Děj je totiž založený na neustálém zrazování divákových očekávání. Hrdinové dělají rozhodnutí, která jsou ve většině filmů chápána jako hrdinská a pozitivní. V deziluzivním světě Tří billboardů ale vždycky zároveň vyvolají negativní reakci, ať už záměrně, nedopatřením, nebo škodolibým řízením osudu. Hrdinské činy mají u McDonagha většinou hodně neslavné konce, které ale pohánějí postavy k dalším podobně radikálním tahům. Uprostřed jednoho takového pak film zničehonic skončí a nechá diváky spekulovat nad tím, kam až tahle spirála dobrých úmyslů vtělených do špatných činů může postavy zavést.
Mildred mluví s jelenem
Ve dnešní situaci, kdy se po celém světě hodně mluví o radikalizaci společnosti a volá se po rázných řešeních, působí McDonaghův film obzvlášť naléhavě. To mu také pomáhá vyhrávat různé ceny, momentálně v čele se Zlatým glóbem v kategorii Nejlepší drama. V současné zjitřené atmosféře ale také bohužel o to víc vystupuje na povrch jeho místy těžkopádná předvádivost. Některé nešťastné náhody jsou až příliš okatě zinscenované (rasistický policista Dixon je na stanici ve chvíli, kdy tam Mildred založí požár), některé momenty si až přehnaně říkají o silnou diváckou emocionální reakci (Mildred hovořící s jelenem). Zastřešující problém filmu je ale jeho celková stylizace.
Odehrává se na americkém venkově, který se Brit McDonagh rozhodl pojmout jako semeniště rázovitých a paličatých buranských postaviček. Zároveň ale nedokáže příliš vybalancovat jejich potyčky plné hrubozrnného humoru a zkratkovitého agresivního jednání s vážně míněným a občas i dojímavým dramatem. Většinou vítězí komedie a potřeba dostat alespoň nějaký drsný fórek i do tklivých nebo jinak dramatických scén. Zádumčivá místa filmu tak jen zřídkakdy vyznívají skutečně tíživě. Ostatně, i v záběrech Mildred, jak zasazuje květiny pod svými billboardy nebo jak polyká vlastní vztek, její postava vyznívá spíš jako svéhlavá osamělá žena, která si umanutě kráčí za svým cílem, než jako truchlící matka.
Šerif Woody Harrelson
To, jak se v Třech billboardech pere komedie a drama, se projevuje i na postavách a hereckých výkonech. Frances McDormand je jako Mildred na jednu stranu skvělá, na druhou si ale tak trochu vypůjčuje ze své snad nejpůsobivější herecké kreace vůbec, titulní postavy ve skvělé minisérii Olive Kitteridge. Mildred ale na rozdíl od Olive není tak vrstevnatá a hlavně tak komplexní figura. Navíc ve své sveřeposti tak trochu od začátku do konce přešlapuje na místě a nikam se neposouvá. Nejzajímavější postavou z tohoto hlediska je naopak šerif Willoughby. Ten je na začátku prezentován jako představitel tvrdé pěsti zákona, která se stará především o vlastní dobrou pověst. Nakonec se ovšem změní v tragickou postavu hrdinsky se vyrovnávající s vlastní smrtelností.
Woody Harrelson ho ale hraje prostě jako dalšího z řady svých typických drsňáků se zkřiveným obličejem, variaci na detektiva Martyho ze série Temný případ. Také návrat Sama Rockwella v roli rasistického primitiva Dixona je nepochybně ukázka sebevědomého, kontrolovaného hereckého projevu, ale také to není nic, co bychom v podobném provedení neviděli jinde.
Hlavní problém Tří billboardů je v tom, že McDonagh tu nikdy nedokáže být subtilní. Komorní příběh o skupině postav a jejich vzájemné zášti se ve svých nejslabších chvilkách proměňuje v nuceně působící taškařici nebo v přehnaně okázalé melodrama. V těch nejsilnějších ale dokáže neobyčejně přesvědčivě a naléhavě vyzývat k tomu, co jemu samotnému bohužel chybí, totiž ke střídmosti a rozvážnosti.
Hodnocení: 77 %
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
