Turban uvádí: 17 tráčků roku 2017

tanec - tančení

Tradiční klubové bilancování Turbanu tentokrát rezignovalo na pořadí – a 17 následujících abecedně seřazených tracků proto berte jako reprezentativní výčet toho, co v roce 2017 Turbanu nejvíce uvízlo mezi ušima a jaké zvuky mu uplynulých dvanáct měsíců nejčastěji hýbaly pánví. Pán ví, že nejde o seznam definitivní, ale spíše návodný – a vhodný k tanci i poslechu.

Big Dope P – Presidential Pimpin (Moveltraxx)
Kde se mihne Big Dope P, není o bangery nouze. Jeho „továrna na pouliční bangery“ plodí jeden masivní track za druhým – jen v tomto seznamu najdete hned dva solidní plniče parketů s nálepkou Moveltraxx. Když si ale taneční otěže pevně převezme sám ghetto house don Big Dope P a obalí je lahodným samplem eurodanceové klasiky Around The World od ATC (či ruského originálu Pesenka by Ruki Vverh!), přestává veškerá legrace. Respektive začíná ta pravá. 

Danny L Harle – 1UL (PC Music)
Když už je řeč o tzv. bangerech, hitparádový čaroděj s vizáží Harryho Pottera Danny L Harle povýšil tuhle tvrdě tepající disciplínu na vysoké klubové umění. Pokud máme vybrat jednu letošní ukázku jeho trance-setterství, kterou bez výčitek milujeme, bude to bezpochyby ultimátní „rukyhore-čnatě“ šlapající dupák 1UL.

DJ Lycox – Solteiro (Príncipe)
Lisabonská scéna bující kolem labelu Príncipe dost možná našla v DJ Lycoxovi podobně důležitou postavu jako kdysi chicagský juke v DJ Rashadovi (RIP) – tedy někoho, kdo dokáže mezi rytmické mantinely stylů jako kuduro, batida nebo tarraxinha vtělit muzikální duši dalece přesahující rozsah afro-portugalské klubové diaspory. DJ Lycox to na svém nádherném albovém debutu Sonhos & Pesadelos navíc nedělá sporadicky, ale pořád/dycky – čehož budiž singl Solteiro výmluvnou ukázkou.

EASYFUN – Blink (PC Music)
S PC Music se letos roztrhl pověstný pytel a kromě jejich pokračující infiltrace do mainstreamového zvuku nás po celý květen (aka Month of Mayhem) oblažovali vytrvalým přísunem nových i archivních tráčků, remixů, editů i nových alter eg. Řadu z nich by snad šlo přejít bez mrknutí oka, ne tak ovšem neskutečně nakažlivý optimismus dvouminutového dílka Blink od EASYFUNa. Kdyby psal EASYFUN diplomovou práci na téma „jednoduše geniální zábava“ (mrk mrk), musel by nutně okamžitě dostat doktorát.

FVLCRVM – Hi! (Gergaz)
„It’s my only shot – please be patient,“ deklamuje na začátku dechberoucího tracku Hi! východní beatový brat FVLCRVM, jako by sám úplně nevěřil, co za úžasně hravou kaleidoskopickou jízdu se mu právě povedlo vypustit do světa – a že ho bez otálení katapultovala rovnou do přední beatmakerské ligy, kam dle Turbanu beztak již dávno patřil. Klubový svět si jeho mistrovství v poslední době začal konečně pořádně všímat – a tenhle „only shot“ v podobě povážlivě nakažlivého tracku Hi! tak rozhodně nebyl jediný, ani poslední.

Hiroki Yamamura – Turquoise (Moveltraxx)
Japonský producent Hiroki Yamamura patří už nějakou dobu mezi stálice tamní jukeové scény – jeho talent pro vytváření ultrazábavných ghetto-house hybridů ale pomohl pro zbytek světa objevit až Big Dope P a jeho label Moveltraxx. Hiroki pro něj připravil EP Butterfly Hour (a následně taky mix pro Turban tvořený 100% vlastní produkcí), překypující disco-funkem, jaký v současném klubovém světě pohybujícím se kolem 160 BPM snad nemá obdoby (minimálně od dob DJ Paypala a jeho EP na Lucky Me).

Charli XCX – Out Of My Head (Asylum Records)
Prokrastinace par eXCXellence. Charli XCX sice v tomto roce nestihla dokončit plánované album, zato vypustila do světa hned dva mixtapy, které si se slibovaným albovým formátem v mnohém nezadají. Její kreativní partnerství s A. G. Cookem nese rajské ovoce – a když se do jejich kongeniálního songwriterského souputnictví vměstná ještě SOPHIE, je z toho krystalicky čistý hit první popové třídy, který z hlavy jen tak nedostanete. Škoda jen, že vyšel trochu pozdě na to, aby stihl rok 2017 ovládnout se vším všudy.

Loom – Aacccid (Gobstopper Records)
„Londýnský ambient“ v podání Looma nese všechny známky důkladné obeznámenosti s klubovým ovzduším britské metropole posledních dvou dekád, ale posouvá je do současnosti, která si potrpí na sofistikované slitiny a kreativní koláže. Vůdčí track celého EP London Ambient tak má pH kyselejší než Zombyho twitter, ale zároveň rovným krokem dusá k zásaditým techno zítřkům. V tomto případě nám to vůbec nevadí.

Marius – Existence Problem (Pelican Fly)
Norský producent Marius si dříve říkal Melf a ve známost se uvedl vloni remixem tracku od svého krajana Lida. Podobně jako Lido spolu s dalším norským klubovým žonglérem Cashmere Catem našel Marius útočiště v belgickém hnízdě Pelican Fly, kde se také vylíhla jeho dílem Hudmovitě přefouknutá, dílem niterně zašmodrchaná beatová freska. EP Existence Problem trefně odkazuje ke zlatým časům introspektivního klubového maximalismu a s jeho existencí jsme tak rozhodně žádný problém neměli – naopak, velmi se těšíme na přídavek.

Miami Mais – Musica da Sballo (Malinka Sound)
Italský klubový impresário Miami Mais (mimo jiné autor jednoho z prvních Turbaních guestmixů ever) byl jedním z prvních vyslanců momentálně lehce hibernující klubové archy Activia Benz, její futuristický zvukový rejstřík ale vždy doplňoval o ozvuky či aluze na bohatou taneční minulost své vlasti. Ve svém nejnovějším songu Musica da Sballo pak se k retro odkazu osmdesátkového italského popu a diska a paninaro estetice už hlásí zcela neskrytě a navrch v něm ještě sám zpívá (rovněž italsky). La grande belleza!

Mr. Mitch – Priority ft. P Money (Planet Mu)
Minimalistické mantry Mr. Mitche dostaly na jeho druhé desce Devout konečně pořádně tematické ukotvení, kterým je rodina, otcovství a vroucná oddanost těm nejbližším. Klidná síla jeho producentské uměřenosti našla ideální protipól v bilančním flow P Moneyho na tracku Priority, který vám bez nadsázky pomůže srovnat si v hlavě ty pravé životní priority. Óda na otcovství 2.0 a hymna všech post-grimeových tátů, kteří místo do klubu v noci vstávají k dětské postýlce.

rAHHH – Dog Days (Gobstopper Records)
Label Mr. Mitche Gobstopper Records obecně platí poslední dobou za místo, kde tvůrci vzešlí z post-grimeového podhoubí posouvají funkcionalistický klubový zvuk často až na hranice leftfield popu. Klasickou ukázkou podobného „indie“ přístupu může být mladý tvůrce rAHHH se svým debutovým EP Ones. Myriády melancholických samplů a kytarových trylků proplouvající fourtetovsky organickou rytmikou místy připomenou loopovitý záběr The Range, většinou si však hrají na svém vlastním hřišti, kde se potkává snová estetika s mladickou rozjíveností. Takto mladých autorů s podobně výrazným rukopisem je stále jako šafránu a o rAHHHovi ještě dozajista hodně uslyšíme.

Sinjin Hawke – They Can’t Love You (Fractal Fantasy)
Na Sinjinův první dlouhohrající opus se čekalo snad 6 let (minimálně od jeho prvního EP Lights na Pelican Fly) – výsledkem je do detailů vybroušený sonický klenot a dosud nejucelenější Sinjinův tvůrčí statement First Opus, zčásti poskládaný z producentských seancí pro Kanyeho Westa. Album působí jako soudržný zvukový monolit a vybrat z něj tak jednu skladbu vyčnívající nad ostatní je trochu oříšek – nejspolehlivěji ho rozlouskne snad jen apokalyptický průnik epických fanfár s ladně swingujícím rytmem tracku They Can’t Love You, který nemůžete nemilovat.

SOPHIE – It’s Okay to Cry (Transgressive Records)
Dohady, zda jde o umělecký coming out roku, esteticko-ekonomický kalkul, bowieovskou projekci, nebo „jen“ jímavou osobní zpověď, stranou – skladba (a hlavně videoklip) It’s Okay to Cry je především naprosto odzbrojující a nečekaná tour de force jedné z nejnepostižitelnějších osobností klubového světa poslední doby, ve které ke své unikátní zvukové identitě konečně přidává i vlastní tvář a hlas. Kataklyzmatický klimax skladby je rozhodně jedním z emočních vrcholů roku – její uhrančivá síla se ale naplno zablýskne až během ticha, které se dostaví po výsostně vygradované bouřce. Což je přesně druh paradoxu, kterými SOPHIE špikuje své pokrokové počiny už od dob BIPP – a díky kterému je stále o pár světelných let napřed.

Strict Face – Mirage Motif (NLV Records)
S kamennou tváří můžeme konstatovat, že jedna z nejčerstvějších mutací grimeového zvuku se momentálně líhne v Austrálii. Na svědomí to má především klika kolem Niny Las Vegas a Swicka, kam patří také Strict Face – horký kandidát na nejhranější track roku v uších Turbanu s jeho skoro pětiminutovou kosmickou epopejí Mirage Motif. Její hlavní motiv se vám okamžitě a zároveň nenásilně vštěpí do aurálního genofondu a vy nebudete vědět, kdy a jak s touhle minimalisticko-rytmickou závislostí skoncovat.

Trippy Turtle – Solo ft. Lil B (Fofofadi Records)
Klubová zoo kolem labelu Fofofadi Records se letos probrala z menší hibernace a zasypala SoundCloud množstvím převážně Jersey Club hybridů příjemného, místy až lehce infantilního vyznění. Možná právě proto z moře pozitivních animálních anomálií letos vyčnívala především želví hlava vůdce celé smečky Trippy Turtlea. Ten se totiž na svém novém EP vydal i do temnějších vod – a nejznělejší ukázkou toho, nakolik mu serióznější úhybný manévr svědčí, je vysoce energická nálož based tracku Solo s hostujícím Lil B.

Vince Staples – 745 / L-Vis 1990 x Jimmy Edgar – Do This ft. Ohno (Def Jam / self-released)
Důvodem, proč na pomyslný piedestal posadit vedle sebe zrovna tyto dva tracky, je jedno jméno – Jimmy Edgar. Klubový veterán stojí za produkcí obou těchto rapových čísel, a tak není divu, budou-li vám znít povědomě – netradiční časové signatury, analogová opulentnost a až nelegálně návykový vibe s tendencí usídlit se kdesi v hypotalamu a odtud vytrvale napadat centrum sonické slasti. Jimmy Edgar bývá tradičně spojován spíše s techno/house útvary, ale jeho schopnost propašovat temný funk kamkoliv by mohla aktuálně solidně zahýbat současnou rapgame.