Tvůrčí krize je jako prázdné jeviště. Dovolte si udělat chybu nebo se jděte projít, tvrdí umělci

9. únor 2017

„Když do ní člověk spadne, konstatuje, že je dutej. Jako by ti něco chybělo, cos doposavad měl. Svět ztratí barvy a je všední,“ říká spisovatel Václav Kahuda. Tvůrčí krize je pro něj velké téma. Dokonce o ní napsal knihu. Co prožívá umělec, když náhle ztratí schopnost tvořit, a jak hledá z krize cestu ven?

„V první fázi krize je to prázdnota, deprese. Jako když se v divadle sundají kulisy, svítí nouzová světla, vidíš požární schodiště a provaziště. Ale není tam hra ani herci,“ popisuje Kahuda. Psát mu nešlo deset let, v prázdném zákulisí vlastní představivosti se zasekl poté, co vydal rozsáhlý román Houština. Na jeden ze svých nejúspěšnějších textů se plně soustředil několik let, opustil kvůli němu zaměstnání, rozpojil společenské vazby.

V tvůrčí setrvačnosti dokázal napsat ještě jednu knihu, pak začal žít ve vztahu. Tehdy pro něj přišel stav, který sám nazývá kreativním sešupem. „Vstup do vztahového světa způsobil ztrátu jakékoliv imaginace, což mi nevadilo, když jsem s těmi ženami byl. Problém přišel, když jsem zůstal bez nich. Najednou jsem neměl nic, ani knihu, ani vztah. Byl jsem prázdný.“

Typologie mindráku

Spisovatele, kteří se ocitli v Kahudově situaci, podrobili v sedmdesátých letech důkladnému průzkumu dva vědci z Yale University, Jerome Singer a Michael Barrios. O výsledcích jejich studie píše Maria Konnikova v magazínu The New Yorker. U zablokovaných básníků, prozaiků i autorů literatury faktu vědci našli příznaky deprese i obsedantně-kompulzivní poruchy: opakování, sebepochybování, prokrastinaci, perfekcionismus. Daleko objevnější je ale Singerova a Barriosova typologie tvůrčí krize. Psychologové nešťastné umělce rozdělili do čtyř kategorií, každá z nich přitom trpí ztrátou motivace z jiných důvodů. První skupina byla příliš sebekritická. Druhou trápilo porovnávání se s jinými. Třetí skupina trpěla nejzávažnější verzí tvůrčí krize – nedokázala snít. A nakonec čtvrtá skupina, poněkud sobecká a narcistní, byla vždy motivována zvnějšku a dostala se do fáze, kdy své vize přestala chtít sdílet.

03527836.jpeg

Václav Kahuda by se v Barriosově a Singerově typologii nejspíš zařadil ke třetí skupině. Slovenská songwriterka Katarzía a její český kolega Dominik Zezula by se vešli do kategorie jedna až dvě. „Všichni od sebe očekávají, že stvoří ještě něco lepšího, že to bude mít ještě větší úspěch. Myslím, že na sebe příliš tlačíme,“ říká Katarzía. Tvrdí, že dnes už tvůrčí krizí netrpí. Prošla si jí ale chvíli po vydání debutu Generácia Y, než začala pracovat na nedávno vyšlé desce Agnostika. Bloky v ní vyvolával zejména internet. „Každý den vidíš, že někdo něco zase vydává, nahrává nebo natáčí. Máš pocit, že ty jsi úplný vůl, když jsi tento měsíc nic neudělal. Asi jsi něco méně než ostatní,“ vysvětluje Katarzía. Je ale důležité si uvědomit, že tvůrčí proces je pro každého stejně těžký. „Možná kromě Rihanny, která nahrává nové songy pořád,“ směje se songwriterka.

Vykašlat se na to

U stolu v ložnici má připravený laptop s hudebním softwarem a kytaru, ale nevypadá to, že by se chystala cokoli skládat. „Občas jsem si začala hrát na kytaru a zkoušela něco stvořit, ale nešlo to. Tak jsem jí prostě odložila a řekla sem si, dneska na to kašlu. Jsem ale klidná. Když už jsem nějaké skladby stvořila, asi budu schopná složit další. A stejně jako jsem nevěděla dřív, jak moje písně vznikly, nebudu to vědět ani teď. Prostě přijdou. Nemusím jim volat sedmkrát za den: už pojďte.“ Místo toho, aby se nutila do psaní nových songů, učí se na kytaru nebo s hudebním softwarem.

Čtěte také

Václav Kahuda má podobnou strategii. „Lék na krizi je vybodnout se na to, že chci psát. To je jako chtít spát a nemoct usnout. Tak si uvařím kafe nebo se jdu projít. Nebo jsem schopný ve tři ráno prát prádlo.“ Procházky jsou podle Kahudy nejúčinnější (i proto, že při nich neotravuje sousedy). „Jak se hýbe tělo, hýbe se i mozek a mysl. Člověk se uvolní a může nechat ego volně běhat. Nemusí se ho tolik držet.“

03798430.jpeg

Návody Kahudy i Katarzíe znějí obyčejně, ale potvrzují je i studie a výzkumy. Neurovědkyně Alice Flaherty zjistila, že čím více dopaminu se vyplaví do mozku – třeba při pořádné procházce –, tím jsme kreativnější. Studie Allena Brauna a Siyuana Liu zase potvrzuje, že nejlepší nápady míváme, když se o ně nesnažíme. Oblast mozku používaná pro soustředěné rozhodování je neaktivní, když tvoříme, vysvětluje hlavní objev vědců magazín It’s Nice That.

I strategie písničkáře Dominika Zezuly se jeví jako dost úspěšná. Svoje nápady často nahazuje, jejich kvalitu hodnotí až s odstupem. „Pracuju tím stylem, že se snažím všechno plošně zkoušet, devadesát procent těch věcí pak vyhodím,“ říká s klidem. Zezula si takovou metodou umožňuje dělat chyby. Přesně to je na tvůrčím procesu nejdůležitější. Vědět, že dílo nemusí být dokonalé. Čím méně nároků na něj člověk zpočátku má, tím spíše mu dá šanci, aby vůbec vzniklo.

autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka