Tyjátr: Andersen psychoanalytikem. Dětská traumata drtí Divadlo Na zábradlí
Režisér Jan Mikulášek spolu s dramaturgyní Dorou Viceníkovou vytváří v Divadle Na zábradlí sérii inscenací, které nemají jasně specifikované postavy ani příběh, spíše plynou jako sled situací na různá témata. Po smrti v Požitkářích nebo osamělosti v Posedlosti je v novince AnderSen tématem potlačování nebo také uskutečňování dětských i děsivých snů. Skrze depresivní Andersenovy pohádky otevírají tvůrci třinácté komnaty svého skvělého souboru.
Císařovy nové šaty, Cínový vojáček, Malá mořská víla, Sněhová královna i řada dalších pohádkových příběhů Hanse Christiana Andersana jsou výjimečné. Ani ne proto, jak jsou depresivní, vypravěč v nich vždy dospěje do úplně jiného, nového druhu šťastného konce, avšak vykoupeného katastrofou. Nejsou to ani tak pohádky, jako existenciální traktáty. V inscenaci AnderSen se příběhy dánského vypravěče stávají nástrojem pro výklad dětských nočních můr, ale také daleko komplexnějších psychologických pochodů a proměn některých členů souboru Divadla Na zábradlí. Tvůrci v inscenaci obrací obvyklé schéma, kdy herci převlečení za známé pohádkové bytosti nebo postavy rozehrávají, jak by mohlo vypadat vzájemné soužití např. Karkulky se Sněhurkou. V Mikuláškově inscenaci AnderSen si naopak pohádkové postavy usmyslí, že si budou hrát na lidi.
Panoptikum výrazně namaskovaných postav přichází se střípky z rodinného, případně sociálního zázemí jednotlivých herců. Např. Ivan Lupták jako Cínový vojáček mluví o dospívání v rodině profesionálního vojáka. Všechny spojuje obraz dětství jako něčeho temného, plného nejsyrovějších erotických fantazií i chmur. Poznání tu přináší bolest a další – byť tragikomický – zmatek. Nejsilnější je AnderSen v momentech, kdy herci vystupují sami za sebe. Otevřeně hovořit o objevování sexuality, problémech s pomočováním, případně dalších úskalích dětství nebo puberty není zrovna jednoduché a od herců vyžaduje dvojnásobné nasazení. Průměrní hráči by taková vyznání převrátili v křeč. Mikulášek se může na svůj tým plně spolehnout, k dispozici má elitní soubor.
Není ale docela jasné, proč si ke svým zpovědím vybrali právě Andersena, když ho k tomu ani příliš nepotřebují. Příběhy pohádkových postav se s těmi reálnými příliš neprovazují a jeden z mála domyšlených je například nahý císař Petra Čtvrtníčka. Bohatá výprava sice ze zpovědí dělá o něco výstřednější zážitek, stejně ale není jasné, kam má inscenace směřovat. Člověk si během vyprávění častokrát vzpomene na běsy z vlastního života, několikrát ho polije studený pot nebo po něm jako v tanku přejede husí kůže. Pořád je to ale málo na to, aby tvůrci koncept obhájili. Problém není ve stylizaci, ale v dramaturgii. Kolektivních psychoanalýz na různá témata Jan Mikulášek vytvořil několik. Mnohdy jsou a byly zábavné pro obrazivá, originální řešení obvykle banálních situací, možná ale kdyby se vrátil k pevnému textu, nebylo by to vůbec špatné. Jeho ostravské inscenace jako Heda Gablerová nebo Oidipus po právu patřily k tomu nejlepšímu na českých jevištích. Nesporné kvality jeho práce by to nesnižovalo, spíše zdůraznilo.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
