Tyjátr: Bohyně vrátily do Zlína obřad

11. březen 2014
03078431.jpeg

Někdejší umělecký šéf Městského divadla Zlín Dodo Gombár se pět let po svém odvolání na scénu vrátil, aby inscenoval vlastní dramatizaci románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně. Sebejistý dramaturgický výběr titulu i následná výjimečná inscenace divadlo opět posunuje blíž k výsadnímu postavení mezi výraznými divadly vzdalujícími se provinčnímu pachtění.

Žítkovské bohyně jsou na zlínském jevišti monumentálním opusem. Bezmála tříapůlhodinový kolos uvádí diváky do záhadných atmosfér mytického oparu. Ten je podmanivě okouzlující, eroticky vzrušivý, ale také brutální i děsivě mrazivý. Inscenace v lecčem navazuje na sérii projektů ve zlínském divadle, ve kterých Gombár kombinováním výsostně současných postupů (např. démonická hudba Davida Rottera) přirozeně spojoval noblesu monstrózních obrazů s jemností intimních detailů. Zároveň v nich akcentuje pro jeho tvorbu důležitý motiv samotného města i lokality: „To byl zásadní impuls. U čtení jsem vnímal, že je to jednak hmota pro divadlo nebo dramatizaci, a s tím se hodně rozpínal ten moment, že je to výsostně lokální. A taky mám pocit, že když se to dotýká bezprostředně blízkého okolí, všechny geografické údaje, které zazní, rezonují daleko víc.“

03078430.jpeg

Téměř celoansámblová výpravná freska je herecky vytříbenou ukázkou formy souboru, který do jisté míry Gombár spoluformoval. Jako výjimečné bere zkoušení Žítkovských bohyní také herečka Helena Čermáková, dlouholetá členka souboru: „Já jsem tam chodila jako dítě, které jde do školy a těší se. Jde rádo, nikoliv z donucení, a říká si: ‚Hurá, zase zítra se s tím setkám‘.“ Inscenace byla během posledních zkoušek postupně krácena. „Třeba nás to bolelo, ale nedalo si nic jiného dělat, když Dodo musel škrtat některé situace, protože bychom časově nabobtnali tak, že by to bylo neúnosné,“ dodává Helena Čermáková.

Režisér také pracuje s výraznou expresivitou i důrazem na tělesnost, což vyniklo třeba při lynčování vědmy Kateřiny Shánělky v retrospektivním obrazu. V některých obrazech to nepůsobilo natolik intenzivně (až rituální soulož jedné z bohyní s příslušníkem paranormální divize SS). Herečka Markéta Kalužíková jako Shánělka vystupuje částečně nahá: „Přistoupila jsem na to v rámci inscenace, protože ta scéna to vyžadovala a byla to její pointa. V té chvíli je velmi silným obrazem. Zkoušela jsem oblečená, ale nemělo to ten správný ráz, tak jsem se postupně svlékala. Nepřemluvil mě Dodo, ale inscenace.“

Premiéry se zúčastnila také autorka románu Kateřina Tučková: „Pro mě je určitě převedení textu do divadelní nebo filmové podoby zajímavou zkušeností. To, že dílo neskončí pouze výtiskem knihy, ale jsou další umělci, kteří s ním chtějí nakládat, je super.“ Její reakce je asi zástupná pro většinu diváků: „Já nemám slov. Je půl hodiny po představení a pořád to hledám. Ale bylo to obrovsky pozitivní a emotivní.“ Reakci na Žítkovské bohyně lze totiž shrnout jako velké přijetí.

03078432.jpeg

Žítkovské bohyně svědčí o vnitřní kondici hereckého souboru a jeho schopnostech tvárně zacházet s náročným zadáním. Dodo Gombár vnesl na jeviště Městského divadla Zlín komplexní svět. Strategickou i pragmatickou volbu titulu vyvážil uhrančivými obrazy, strhující atmosférou, které mají jistě větší šanci být diváckým hitem než obskurní konverzační komedie.

Spustit audio
autor: Martin Macho Macháček