Tyjátr: Herec divadla snů Simon T. Rann

V roce 2011 sklidila v Praze Compagnie Philippe Genty s představením Nehybní cestovatelé obrovský úspěch. Za použití balicích materiálů – papíru, kartonu a igelitu vyprávěli herci divákům o putování uvnitř sebe sama. Gentyho divadlo snů má v Čechách svoje stálé příznivce. Více než dva roky od jejich poslední návštěvy se do Prahy na pozvání Budilovy divadelní školy vrací jeden z dvorních herců souboru – Simon T. Rann.

„Nikdy mě moc nezajímala mainstreamová divadla, Shakespeare, Čechov nebo něco podobného. Vyhledával jsem spíš různé taneční a loutkové projekty, ale v Austrálii, odkud pocházím, nebylo v tomhle oboru dost příležitostí. Takže když přijel Philippe a vyhlásil konkurz na nové představení, uvědomil jsem si, že tohle je něco, co bych mohl dělat a asi v tom být i dobrý. Roli jsem získal a za pět let od našeho prvního setkání mi Philippe nabídl další práci. Měl jsem v té době už dost nárazových kšeftů, takže jsem opravdu chtěl patřit k nějakému stálému souboru. A tak jsem se přestěhoval do Paříže,“ vysvětluje herec Simon T. Rann.

Z představení Compagnie Phillipe Genty|foto: oficiální Facebook Compagnie Phillipe Genty

Workshopy zaměřené na choreografii a manipulaci s loutkou vedl letos Simon v rámci festivalů Tanec Praha, Loutkářská Chrudim a Divadlo evropských regionů v Hradci Králové. Jejich účelem bylo odkrýt budoucím umělcům některé z principů, které soubor k tvorbě využívá.

„Philippovým cílem je vytvářet na jevišti metafory a dotknout se tak jiné části lidského vědomí. V divadle se často přemýšlí a intelektualizuje, divák používá při sledování představení určitou část mozku. Philippe se snaží svými inscenacemi promlouvat k té části mozku, která není jazykově založena. Je to extrémně vizuální práce. Všechno, co děláme, je snahou probudit u diváka právě tuhle část vnímání, můžeme jí říkat nevědomí. Snažíme se na jevišti vytvořit jakousi vnitřní krajinu,“ popisuje Simon T. Rann.

Philippe Genty používá jako hlavní materiál k inscenaci vlastní sny, osobní příběhy a obrazy výtvarných umělců, které ho inspirují. Loutky navrhuje a vyrábí sám, na choreografii a režii se s ním podílí jeho žena, bývalá primabalerína Mary Underwoodová. Zeptala jsem se Simona, čím obvykle zkoušení nové inscenace začíná.

„Philippe vždy nejprve celé představení napíše, ale nikdy nám neříká, co si zapsal. Na začátku zkoušení dává jenom improvizované úkoly – s konkrétním materiálem, někdy s loutkou nebo zadanou situací. Někdy je to, co vytvoříme, zajímavější než to, co si předtím napsal, takže to do představení zařadí. Některé situace je ale třeba přesně dodržet podle jeho scénáře. Protože mu to tak dává smysl,“ líčí herec Simon T. Rann a uzavírá téma zamyšlením nad úlohou loutkáře:
„Jednou z nejlepších věcí na loutkářství je to, že jedinou hranicí je vaše vlastní představivost. S loutkami můžete udělat naprosto cokoli, třeba létat nebo žít pod vodou, existuje nekonečně mnoho možností. Je to hodně vidět v zemích s loutkářskou tradicí, která je někdy tak silná, že se dá těžko rozbít. Ale na tradicích je skvělé právě to, když je dokážete překonat.“

Kromě vlastního souboru spolupracuje Philippe Genty i s několika loutkářskými školami v Evropě. Jeho nejnovějším dílem jsou představeníLa Pelledu Large podle Homérovy Oddysey a Forget me not. Oba tituly se spolu s inscenacemi Nehybní cestovatelé a Zigmund Follies stále hrají po celém světě. Vnitřní krajina Philippa Gentyho očividně pořád ještě má divákům co nabídnout.