Tyjátr: Menandros se vydal za Thaïs na pouť mezi divadlo a film

8. srpen 2016
03682395.jpeg

Scénograf Antonín Šilar a spisovatel Ondřej Cikán, působící ve Vídni, v česko-rakouské koprodukci natočili divadlem silně ovlivněný, nízkorozpočtový snímek Menandros a Thaïs. Stejně jako předloha, Cikánův román, převypravuje některé antické mýty a paroduje jejich narativ.

Filmů přejímajících divadelní prostředky a stylizaci není v českém kontextu mnoho. Lze určitě připomenout Sísovu Baladu pro banditu z roku 1978, experimentální film Miroslava Bambuška Jan Hus – Mše za tři mrtvé muže (2009) a surrealistickou Straku v hrsti (1983), ve které Juraj Herz spojil stejnojmenné album Pražského výběru s textem Mastičkáře, jedné z nejstarších českých divadelních her vůbec.

Scénograf Antonín Šilar, který se podílel na inscenaci Kamily Polívkové Skugga Baldur nebo Pornogeografii Michala Háby, spojil síly se spisovatelem a klasickým filologem Ondřejem Cikánem. Natočili spolu podle Cikánovy románové předlohy experimentální, dvojjazyčný epos, který pracuje s výraznou divadelní stylizací a hlavní i vedlejší postavy obsadili režiséři převážně divadelními herci z Česka a Rakouska. Vedle herce Jakuba Gottwalda, spojeného s projekty Meet Factory nebo strašnického divadla X10, se ve filmu objevuje celá řada lidí z VOSTO5, performerka Jindřiška Křivánková či hudebník Pasi Mäkelä.

03682396.jpeg

Únos princezny Thaïs (Jessyca R. Hauser), podmíněný žárlivostí zhrzené milenky, zavleče chrabrého Menandra (J. Gottwald) na zběsilou cestu za jejím osvobozením. Křivolakou cestu lemují nástrahy, které mu dvojice režisérů nastražuje – nejen zákeřné čarodějnice, konec civilizací, ale také zcizovací fórky i nekonzistentní a nejednotvárné vyprávění. Ze základní duality situací (v exteriérech a ve studiu před šaufolií), která se ve filmu projevuje takřka nahodile bez logiky nebo návaznosti na konkrétní motivy, poté divadelní poetika vystupuje nejsilněji. Obrazy před šedou plachtou evidentně Šilarovi jako scénografovi konvenují nejvíce a ve filmu patří k nejvýraznějším. Jakýmsi hlavním principem, který Menandra a Thaïs váže k divadlu, je také absolutní zcizování. Některé exteriérové scény totiž mohou budit dojem dotáček při představení a většina promluv citelně zní jako z postsynchronu. Režiséři se také vymezují vůči pravidlu tzv. tří jednot – děje, místa a času – a všemožně bourají kauzální zákonitosti jakékoliv příčetné dramaturgie. V některých scénách to působí mimořádně půvabně a vtipně, jinak jsou to ve většině spíše vnějškové ornamenty. Aby celý poměrně jednoduchý příběh mezi hledáním ženy a pomsty zhrzené milenky měl ještě exotičtější a co možná nejbizarnější podtón, přidali oba tvůrci do filmu Vypravěče (Alexander Krittl). Ten si v přímých komentářích dějů počíná lehce anarchisticky a místy již tak rozbitý děj sabotuje.

Tvůrci toho nakonec chtějí říct skrze ohromné množství postav, vedlejších zápletek i fantaskních výjevů tolik, že je mnohočetné závěry zavalí. Film s celkovou stopáží dvě hodiny by klidně snesl devadesát minut, aniž by to nějak výrazně pošramotilo jeho poetický základ. Na druhou stranu, pokud někdo vedle sebe postaví blockbustery jako např. Souboj titánů, Trója, oba díly Bitvy u Thermopyl, napětí mezi češtinou a němčinou i praštěné divadelní tradice, dostane – slovy filmu – „velkou mlatu“. Menandros a Thaïs možná nefunguje jako celek, ale rozhodně jako změť ambivalentních detailů, kloubící různé znaky tradičních kultur i radost z pábitelského vyprávění u piva.

03682394.jpeg

Spustit audio
autor: Martin Macho Macháček
  • Divadlo