Tyjátr: Nevim v A studiu Rubín dělá z třicátníků nesvéprávné losery

13. červen 2016
Tyjátr
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03647299.png

Někdejší ředitel Divadla Komedie Vojtěch Štěpánek napsal pro A studio Rubín hru Nevim, kterou tam zároveň zrežíroval. V dialogu dvou třicátnic se snaží pojmenovat specifika jejich generace, ale jediné, co mu z jeho disputace s tzv. generací Y vychází, jsou klišé a hloupé stereotypy.

Herec a režisér Vojtěch Štěpánek, stojící za většinou repertoáru Company.cz a Divadla Komedie posledních čtyř sezon, se v A studiu Rubín stal také dramatikem a scénografem. Svým textem Nevim ve vlastní režii a výpravě velmi toporně rozkrývá, v čem je generace třicátníků vadná a jak bojovat s její liknavostí, nedospělostí a nezodpovědností. Půdorys hry tvoří dialog stejně starých žen. To, že jde o matku s dcerou, sice autor odhaluje až v závěru, ale pointa je čitelná po několika málo odříkaných replikách. Herečka Kristýna Leichtová se coby dcera v kómatu potkává s matkou Anny Stropnické, která zjistila, že je těhotná. Setkání probíhá v abstraktním prostoru a samozřejmě obě navzájem neznají svoji identitu. Dcera se musí probrat z kómatu a matka rozhodnout, zda si dítě nechá. Vojtěch Štěpánek tedy kromě tendence nechávat postavy mluvit „pravdy“ a moudra plná nesmyslných klišé autorsky koketuje také s patosem. Výsledný mix zapříčiňuje, že vtipy nejsou směšné a jediné, co naopak smích vyvolává, jsou vážně míněné repliky, ve kterých je patrná autorova domněnka, že dešifroval podstatu generace Y.

Jádrem celého příběhu je otěhotnění na festivalu Colours of Ostrava, kde na jednom ze záchodů dojde k mnohočetným souložím, a matka tedy neví, koho dítě bude. Možná se tvůrci nepřímo ptají všech třicátníků, nakolik situace připomíná jejich život, kde mohou problémy pramenit z promiskuity, banalit a nestabilních vztahů. Štěpánek by rád navázal na tradici projektů A studia Rubín postavených na přívalu hlášek a situačních gagů, jako je tomu např. u dramatika Petra Kolečka nebo nově Tomáše Dianišky. Problém jeho psaní ale spočívá v tom, že dává jasná generalizující řešení, jak by o sobě třicátníci měli uvažovat, a příliš se nesnaží hledat jiná východiska. Hyperbolizované motivy ze života „městských intelektuálů v produktivním věku“ jsou základem řady inscenací Rubínu, stejně jako mnohdy kvalitních seriálů. Je v nich ale zakódovaná určitá jistota a vědomá práce s žánrem. Z textu Vojtěcha Štěpánka je naopak patrná nevyhraněnost – jako by si nebyl jistý, zda chce postavy vést parodií, nebo vážně míněným sociálním dramatem, zda něco zesměšňuje, nebo analyzuje.

03647298.png

Vojtěch Štěpánek se domnívá, že v inscenaci Nevim usvědčuje třicátníky z toho, že se chovají pubertálně a nevyzrále, nicméně jediný, kdo v pubertě skutečně zakrněl, je zřejmě on sám. Jeho fundamentální závěry jsou značně ploché a spíše vypovídají o tom, že své vrstevníky vůbec nezná.

03647297.png
autor: Martin Macho Macháček
Spustit audio