Tyjátr: Penny Arcade bojuje s odhodláním sadistického skřítka s gentrifikací

16. říjen 2017

Sedmašedesátiletá performerka Penny Arcade se pohybovala ve společnosti Patty Smith, Lou Reeda, Andy Warhola a dalších osobností amerického undergroundu. Zkušenosti z newyorského klubového prostředí i podivínských večírků zúročila ve svých inscenacích i ve stand-upu Longing Lasts Longer, prezentovaném na festivalu 4+4 dny v pohybu. Skrze historky z drogových a sexuálních excesů se vyrovnává s proměnami světa, ve kterém tvoří. Nostalgie je pro ni falešná, nic nebylo perfektní ani dekády nazpátek. 

Newyorská performerka Penny Arcade, vlastním jménem Susana Carmen Ventura, začínala jako herečka ve Factory Andy Warhola, hrála v několika jeho filmech. Spolupracovala také s experimentálním divadlem La Mama. Vlastní performance připravuje od druhé poloviny osmdesátých let a jedním z jejích stálých témat je New York a jeho proměny. Zachycuje, jak se z města vytrácí sex, drogy, rokenrol a nahrazují ho stylové kavárny, domácí pekárny a konformismus. V inscenaci New York Values (2002) se kriticky vymezila vůči starostovi Rudolphu Giulianimu a změnám, které v mandátu prosadil. Do diskuze o identitě New Yorku nevstupuje pouze jako angažovaná umělkyně, ale i jako aktivistka. Například se zapojila do hnutí Gay Shame, alternativě ke Gay Pride, a v roce 2002 kandidovala za newyorské Zelené.

V sólo výstupu Longing Lasts Longer, uvedeném v Praze, vystupuje Penny Arcade sama za sebe, rozčílenou občanku New Yorku, i za performerku, která naplno prožívala sexuální revoluci. V růžové paruce a šatech vypadá jako mrkací panna, která se rozhodla, že se utká s větrnými mlýny jako Don Quijote. Místo meče třímá mikrofon. V nepřetržité promluvě překotně přeskakuje z jednoho tématu na druhé a neustále si na něco stěžuje. Vadí jí styl chůze, který si osvojili diváci seriálu Sex ve městě v domnění, že jde o normu. Z newyorských ulic se stává nepřijatelné místo pro existenci, protože turisti nechodí v řadě, ale vedle sebe a zabírají místo. Jsou nejen na chodnících, ale vyhání původní obyvatele z bytů kvůli kšeftařům se sdílenou ekonomikou. Mizí rockové kluby, nikdo už si nedává facky a studenti si teď mohou dovolit daleko větší životní standard. Za cenu, že se zadluží možná dřív, než se vůbec narodí. 

Gentrifikace je pro Penny Arcade symbolem úpadku, nejvulgárnějším slovem. Žádné jiné nevyslovuje s takovým odporem a sebezapřením. Ve změti tematických odboček se ke gentrifikaci vrací nejčastěji coby k nejbolestnějšímu středobodu ironického proslovu. Zároveň nepoměřuje současnost s minulostí jako něčím lepším, co je dávno pryč. Její obecná skepse k soudobým trendům se projevuje také ve vztahu k dávno uplynulým dekádám. O hipsterských bistrech mluví se stejným despektem jako o mytizovaných šedesátých letech. Popírá veškerou nostalgii a tvrdí, že vzpomínání zabíjí přítomnost. Pokud komentuje procesy proměny městské kultury i selhání různých hnutí v posledních desetiletích, je to až podvratné. Jakmile ale začne zcela vážně tvrdit, že vlády lžou o účincích léků zpomalujících průběh AIDS nebo že svět spasí více touhy, působí to nanejvýš naivně.

Penny Arcade má ale přes svůj věk více elánu a otevřenosti než její mladší kolegové. Navíc mluví o tématech, která se dotýkají i jiných míst než pouze New Yorku, protože důsledky podobných společenských změn začínají pociťovat někteří nejen v Praze, ale i dalších městech.

Penny Arcade bojuje s odhodláním sadistického skřítka s gentrifikací

autor: Martin Macho Macháček
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.