Tyjátr: Pouť smíření byla cesta k očištění Brna

Pouť smíření (foto Petr Bokůvka)
Pouť smíření (foto Petr Bokůvka)

V rámci připomínky událostí spojených s průběhem i koncem druhé světové války uspořádalo několik subjektů pod patronací brněnské radnice Pouť smíření. Organizátoři navázali na tradiční pietní pochody z Brna do Pohořelic připomínající oběti brněnského pochodu smrti. V pořadí 9. vycházka po trase byla ale mnohem symboličtější. Účastníci oproti obvyklému plánu vyráželi proti směru z Pohořelic a program končil speciálním uvedením inscenace HaDivadla Vyhnání Gerty Schnirch.

Pouť smíření začínala modlitbou v Pohořelicích poblíž památníku obětí, který stojí na místě hromadného hrobu. „Vidím velký posun v tom, že už se nejedná o nějaké vzpomínkové pochodování. Je to nazváno Pouť smíření a myšleno vážně. Jazyková nuance je velmi důležitá, protože pouť je vždycky duchovní událost. Nemá cenu se neustále zaobírat tím, co se stalo, ale naopak z krutostí vyjít a poučit se z nich. Tady jsou velmi silná témata – smíření a odpuštění. Někteří se ptají, kdo se má omluvit dřív a kdo toho víc udělal. To není důležité. Jednou to musí někdo zastavit a říct: ,Odpouštím.‘ Když odpouštím, neříkám, že se nic nestalo. Stalo se toho naopak hodně, ale je potřeba jít dál, abychom v sobě válku neměli i sedmdesát let po ní,“ říká Jan Hanák, jeden ze tří duchovních sloužících pietní mši.

„Předchozích osm ročníků jsme chodili z Brna do Pohořelic ve stopách vyháněných, protože akce byla v prvé řadě připomínkou historických událostí. Tentokrát jdeme z Pohořelic, alespoň na nějaké symbolické úrovni vrátíme Brnu něco, co dávno ztratilo. Vracíme téma odsunu do veřejného povědomí a diskurzu. Jak vidíte, akce probíhá v daleko širším formátu než obvykle,“ říká jeden z organizátorů Pouti smíření Jaroslav Ostrčilík.

Mezi třemi sty účastníky se v průvodu objevili také pamětníci, případně jejich příbuzní. Mezi nimi šla také Barbara Edith Breindl, která se pochodu 30. května 1945 jako zázrakem vyhnula a jela na nákladním autě: „Když se to stalo, bylo mi téměř šest let, takže nemohu říct, že bych si něco pamatovala. Nicméně je důležité vždy přemýšlet o vině a tom, že to s ní není nikdy jednoduché a sama nikdy neodchází. Musíme si ji připomínat a znovu objevovat právě proto, abychom se od ní nakonec osvobodili. Takové připomínky jsou důležité a jsem vděčná za to, že dnešek probíhá v takové míře.“ Podobně vnímá pouť také pedagog a vedoucí voicebandového tělesa Ústaf Zdeněk Šturma: „Pokud si člověk připomene nebo připustí, že jako národ nebyl vždycky oběť, ale i ten, který konal, zpracuje svou minulost. Můžeme se z toho poučit a jít dál. Obecná rovina je tady ale mnohem silnější než vlastní prožitek samotného pochodu. Je důležité, že se sešlo tolik lidí, a nádherné to, že se během celého pochodu střídá čeština a němčina a je tady široký věkový a generační rozptyl,“ dodává.

Z Pohořelic se průvod dál vydal do Ledce, Rajhradu, Modřic a končil na nádvoří Mendelova muzea v Brně. „Já to považuju za vyvrcholení dlouholeté snahy od dob, kdy v roce 2000 vzneslo sdružení Mládež pro interkulturní porozumění žádost o omluvu na brněnský magistrát. Dá se to vnímat jako impulz se o tuhle problematiku zajímat a uplynulo patnáct let, kdy se ta otázka postupně rozšířila do širší veřejnosti, která byla ochotná takový fakt akceptovat, a dospělo to až do politických pater,“ komentuje Kateřina Tučková, autorka románu Vyhnání Gerty Schnirch, jehož inscenace pouť uzavřela. „Já jsem ještě nehrála po třicetikilometrové túře. Jsem sama zvědavá, jak to bude vypadat, ale je to pro mě důležitá událost. Myslím, že budeme uvolněnější. Je pravda, že unavený herec je dobrý herec. Možná nám prospěje, že půjdeme energeticky takhle na dno, že si trochu sáhneme na maximum. Navíc na nás zaútočila srnka. Můj pes ji málem skolil a mně nabrala nohu,“ říkají herci HaDivadla Sára Venclovská a Zbyšek Humpolec, představitelé ústřední sourozenecké dvojice Gerty a Fridricha, kteří prošli téměř celou trasu pochodu a představení hráli také den předtím.

03398559.jpeg

Kateřina Tučková navíc vidí posun v tom, jak společnost vnímá poválečné události. „Přijde mi, že jsme ochotnější vnímat šeď nuancí namísto černobílých stereotypů. Na druhou stranu pořád ne všichni, to je vidět, ale klima je určitě lepší,“ uzavírá.