Tyjátr: Smrt, dívka a dějiny

14. únor 2014

Režisér Filip Nuckolls připravil pro NoD inscenaci komorní hry Ariela Dorfmana Smrt a dívka. V textu tematizuje nejasnou pozici obětí a viníků při poválečných šetřeních genocid v nejmenované jihoamerické republice. Dialogem v trojúhelníku postav rozkrývá vykloubené situací, do kterých tyto extrémy staví společnost i jednotlivce.

Precizně vystavěné konverzační drama spolu shodou náhod konfrontuje vládního zmocněnce, vyšetřujícího válečné zločiny (Jiří Černý), jeho manželku Paulinu, někdejší vězněnou studentskou aktivistku (Hana Vagnerová) a záhadného kolemjdoucího (Jiří Ployhar). Paulina v hostovi poznává svého mučitele, sadistického ošetřovatele. V překotných hádkách i střídání dominantních pozic v rozhovoru se však komplikuje vyznění jednoznačného tvrzení, že host někdy někoho mučil.

Jak nepřehledné a neobjektivní může být rozkrývání válečných zločinů, potvrzuje také představitel údajného tyrana, doktora Mirandy, Jiří Ployhar: „Hlavní otázka je, zda se o té postavě dá mluvit jako o monstru. Není jasně řečeno, jestli to udělal nebo neudělal. Pokud ano, má obrovský strach ze svědomí a trestu, ale jestli je opravdu vinný, není odpovězeno.“

02989244.jpeg

Celá problematika rezonuje i v českém kontextu. Filip Nuckolls míní, že celé 20. století přineslo české společnosti řadu výzev, se kterými se neuměla a stále neumí vyrovnat, podobně jako postavy v inscenaci. „Myslím, že prohráváme s řešením minulosti. Až teďka se učíme nebo nějak poznáváme, jak hodnotit, co se stalo těsně po válce i před ní v roce 38. Ale co se stalo mezi lety 68 a 89, na to si ještě odpovědět neumíme. V tom, jak to hodnotit, jak to soudit a jestli to vůbec máme soudit. Není divu. Dělali to naši příbuzní, naši tátové, dědové. Myslím, že o tom mluví ta hra, že se to nedá.“

Situace v jihoamerických zemích, jako např. v Chile, je odlišná od Československa po roce 1989. Základ konfliktu mezi dobrovolnými i nedobrovolnými posluhovači státní bezpečnosti a jejich oběťmi je přesto podobný. Dramaturg inscenace Vladimír Čepek to ale zobecňuje a problémy vidí v základu identicky. „Univerzální recept na to není. Je fakt, že v České republice, stejně jak v jihoamerických zemích, se to všechno podivně zahladilo. Myslím, že naši sousedi se začali s historií vypořádávat líp, protože ji zkrátka začali řešit. Čím víc se to odkládá, tím je to těžší.“

02989245.jpeg

Ačkoliv je inscenace velmi jemně a intimně zrežírovaná, výsledný pocit z ní je zcela odlišný. Filip Nuckolls vytváří formálně decentní tvar. Jeho vyznění je ovšem zneklidňující a hnusné. V chladném betonovém prostoru se obracejí vnitřnosti honosného sídla i celé zdevastované republiky.

autor: Martin Macho Macháček
Spustit audio