Tyjátr: Tichý zátah v hotelu Šílenství
Správně paranoidní detektiv Walenski ve skvělém noirovém sci-fi Dark City pobíhá dokola a vykřikuje: „Není cesty ven!“ – a takto by se dala ve zkratce shrnout základní situace nové inscenace Šílenství, kterou v Divadle Na Zábradlí nazkoušel Jiří Havelka. Typizované soukromé očko (Leoš Noha) obhlíží podezřelý hotel a hledá souvislosti řady záhadných úmrtí. Jediné, na co přichází, je zjištění, že se všichni zbláznili a nic není jisté.
„K nonverbálu to došlo asi ve chvíli, kdy se objevil nápad s noirem. Nejdřív se nám do toho nechtělo, protože němá jsou už Šedá sedmdesátá, ale stejně jsme u toho skončili,“ říká ke zkoušení Havelka. Inscenace začíná jako klasická žánrovka Johna Hustona. Detektiv stojí před hotelem nedůvěřivě obhlížený ztepilým portýrem (Jiří Vyorálek). Občas projde policajt (Petr Čtvrtníček), dáma se psíkem (Magdaléna Sidonová) i s boa (Štěpánka Pencová), gangster s pouzdrem na housle (Ladislav Hampl) i leštič bot s lascivním výrazem (Ivan Lupták). Zní saxofonový podkres a skutečně chybí jenom pouliční lampa a vydatný déšť.
Zdánlivě jednoznačné žánrové vymezení se ovšem začíná hroutit do zběsilých variací, postavy přestávají být samy sebou, realita se klíží a obvyklé žánrové rekvizity dostávají s každým obrazem příměs lynchovské podivnosti. Relativita prostoru a času, stejně jako divadelních prostředků a iluze je u Havelky obvyklým postupem.
Proč vybrali právě noirovou stylizaci, popisuje dál režisér: „Nejdůležitější inspirací je sám žánr. Nastavuje divácké očekávání a můžeš hrát s diváky vyšší hru, protože všechno je dané, snadno uchopitelné. Každý zná ikonické postavy, k čemu má dojít. Není potřeba budovat něco nového a stačí využít motivy, co existují v kulturním povědomí.“ Navazuje na něj Dora Viceníková: „Zároveň film noir je obecně známý pojem, a když se zeptáš někoho, zda viděl alespoň jeden takový, tak málokdo ví který. Ikonické znaky žijí bez ohledu na to, k čemu konkrétnímu se vážou. Tím je velice snadné na to navazovat, protože znaky na diváka vyskakují bez znalosti, co pochází z čeho.“
Žánrové základy respektovala i výtvarnice Markéta Oslzlá stylově vytříbenými kostýmy, stejně jako Svatopluk Sládeček minimalistickou scénou. Jednoduchou jevištní zkratkou (otočení stěny vprostřed scény) se z rušné ulice stává hotelová recepce. Prostor ale stále působí neprodyšně, zvyšuje paranoidní napětí mezi postavami a stupňuje nesmyslnost řádu, ve kterém existují. Proměnu zkoušení komentuje také autor scény Svatopluk Sládeček: „To bylo ještě jinak. Já jsem od začátku věděl, že to téma bude šílenství, a nějak na začátku se to odráželo do Foucaultových Dějin šílenství. Pak Jiří přišel s koncepcí, že to bude noirová detektivka.“ Při tvorbě scény se propojilo jeho několik zájmů – noir, architektura a divadlo. „Samozřejmě já jsem roky nic jiného nečetl, takže jsem moc neměl o čem přemýšlet a přesně věděl, jak to má vypadat. Ale na divadle je oproti architektuře skvělá možnost chodit po stropě, když to přeženu. Na divadle totiž můžeš mít vnitřek i venek zároveň, o což se snaží někteří architekti velmi klopotně.“
Šílenství je podvratnou variací, která si pohrává s žánrovými klišé a mnohé boří překvapivým způsobem. Zároveň její největší síla je v improvizaci a situacích, které překvapují nejen diváky, ale také samotné herce.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
