Tyjátr: V roce Olivera Frljiće. Varšavské Prokletí sesílá na pokrytce hromy blesky
Inscenace Prokletí varšavského divadla Teatr Powszechny doma v Polsku způsobila obrovský skandál. Strhla se kolem ní mediální mela, před divadlem pravidelně protestují nacionalisté a probíhají protestní modlitby. Organizátorům festivalu Palm Off Fest se podařilo Prokletí přivézt také do Prahy. Namísto vulgární podívané, jak inscenaci nazývají její konzervativní oponenti, se v Divadle pod Palmovkou odehrála promyšlená úvaha, jak v současnosti přemýšlet o politickém divadle.
Rok 2017 lze s trochou nadsázky nazvat jako Frljićův. Palm Off Fest je totiž třetí akcí, kde se letos objevila některá z prací tohoto chorvatského provokatéra. V březnu se na festivalu Bazaar, orientovaném na divadlo i performance z východní a jižní Evropy, objevila inscenace Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! z lublaňského Mladinska. V květnu vybrala dramaturgie olomoucké Flory Frljićovu inscenaci Balkan Macht Frei z druhé strany kontinentu – konkrétně z mnichovského Residenztheateru.
Oliver Frljić je divadelní esejista. Rovnou přiznává, že jazyk, kterým inscenace komunikují, vychází právě od něj samotného. Na jevišti jeho jméno zaznívá nesčetněkrát. Herci neustále zpřítomňují, že je k tomu, co dělají, „navedl nějaký Frljić z Balkánu“. Různě se vůči nadiktovanému jednání vymezují, častokrát s ním důrazně nesouhlasí – ale co naplat, veřejně přiznávají, že jsou pouze herci a musí se podřítit manipulaci a naplňovat režisérovy zběsilé vize.
Prokletí uvedené na Palm Off Festu je z celé série Frljićových inscenací uvedených na českých festivalech nejsilnější. Jako jediná totiž vychází z klasiky a na její destrukci je názorně viditelná režisérova schopnost se vztahovat k současnosti a vyškubnout z pod ochranné vrstvy mlčení tiše trpěná tabu. Vyžívá se při tom v boření ikon. V Balkan Macht Frei jako Chorvat nechá zastřelit německá režijní esa z berlínské Volksbühne Franka Castorfa a Reného Pollesche. V Prokletí rovnou oběsí sochu papeže Jana Pavla II., pokácí velký kříž motorovou pilou nebo herce, který kopuluje s Frljićovým portrétem, nechá tvrdit, že je inkarnací Lecha Kaczyńského, který se právě vrátil ze Smolensku.
Kombinace polské klasiky devatenáctého století a improvizovaných výstupů může na první pohled působit jako naprostý nekoncentrovaný chaos, ale ve skutečnosti je Prokletí dramaturgicky promyšlená, sevřená inscenace. Neustálé provokace, zcizování nebo šokující efekty jsou pobídkami ke společnému přemýšlení. Frljić se ptá, kam až je možné zajít v úvahách o politickém divadle či politice samotné. Pokládá si otázku, zda je on jako inscenátor schopný odhlédnout od vlastní politické orientace a názorů na mocenský holport polské veřejné správy a katolické církve nebo třeba válku v bývalé Jugoslávii. Neschovává se a vše na přímo zveřejňuje, včetně toho, jak uvažuje i nad svou pozicí vůči hercům. Pokouší hranici autenticity, reality i fikce. Zároveň s lehkou ironií nezaručuje, že to, co otevírá na jevišti, nutně nevychází ze skutečnosti.
Tyjátr: V Polsku na režiséra Frljiće podali žalobu za oběšení papeže. Jeho hra je mezníkem zdejšího divadla
Režisér Oliver Frljić bourá ploty mezi hranicemi v divadle i na mapě. Svou tvorbou i osobností poutá obrovskou pozornost a také skandály. Zatím poslední kousek daleko přesahuje divadelní prostředí – jeho Prokletí se dotýká tabuizovaného tématu dětské pedofilie v katolické církvi. Pozlobil jím pochopitelně členy konzervativní strany i představitele církve.
Hraničním přístupem prakticky ke všemu, s čím v inscenacích Frljić zachází, pokouší, co si ještě může dovolit vůči sobě, týmu i divákům. Sami herci při diskuzi přiznali, že si díky práci na Prokletí i následným ústrkům ze strany nacionalistů nebo církve utřídili občanské postoje. Z inscenace je v Polsku hit. Nikoliv však komerční trhák, nýbrž živoucí oáza svobodného myšlení.
