Tyjátr: Zombie skauti v inscenaci Mlčení bobříků przní Gottwalda motorovou pilou
V autorském projektu Tomáše Dianišky Mlčení bobříků v režii Jana Friče je skrze až ironicky neuctivé zacházení s českými dějinami, konkrétně 50. lety, docíleno nečekaného efektu. Každý, kdo o té době nic neví, může totiž s překvapením konstatovat, že načerpal základní znalost. Paranoidní dobu přepracovali tvůrci jako komplex narážek na ikonické hororové filmy.
Ač má repertoár Divadla pod Palmovkou spíš konzervativnější charakter, disponuje progresivní autorskou platformou. Na studiové scéně se kromě domácích inscenací postupně zabydlují projekty, které vzešly od herce Tomáše Dianišky. „Jsem velký fanoušek hororového žánru a vyrůstal jsem v 90. letech ve videopůjčovně. Táta, když koupil video, tak první film, který jsme si půjčili, to jsem měl dvanáct, byl ‚Vetřelec dvojka‘. Od té doby je to můj vánoční film, od té doby si to pouštím místo Mrazíka nebo Sám doma. V Mlčení bobříků je potom spousta odkazů na klasiku 80. a 90. let i na starší filmy, jako např. Exorcista. Citujeme Terminátora, nějaké upírské i zombie filmy,“ říká herec a autor hry Mlčení bobříků. Ústřední zápletku tvoří jeden z mnoha českých dějinných paradoxů, tedy že se na jednokorunové minci z roku 1956 objevuje dívka zpodobňující Bedřišku Synkovou, která byla komunistickou prokuraturou odsouzena na deset let žaláře za vedení skautského oddílu.
Jakoukoliv závažnost dobových souvislostí ale tvůrci shazují právě množstvím nejrůznějších popkulturních referencí – od ikonografie socialistického realismu po vtípky blízké sérii Evil Dead Sama Raimiho. „Já jsem přidával spíš tu obrazovou ‚gore‘ linku. Volba žánru nebo podstata inscenace souvisí s okolnostmi, co se v novém Studiu Palmoffka má nebo nemá dělat. Je to pokračování toho, co Tomáš Dianiška dělal v libereckém Divadle F. X. Kalby. Je to určitý styl, který si vyvinuli, kde se pracuje s popkulturními odkazy, je to cílené na mladé publikum. V Liberci to bylo na středoškoláky a čerstvé vysokoškoláky,“ komentuje volbu žánru režisér Jan Frič. „Podstata té věci je prvotní nápad ukázat 50. léta jako horor, co se kolem toho dá vymyslet a jak funguje napětí mezi žánrem a obsahem. V tom si myslím, že to může mít nečekanou metatextovou hodnotu,“ dodává Frič.
Velmi netradiční přístup k tématu ve vztahu k cílové skupině je možná cesta, jak bez historizující popisnosti trochu divoce a přitom současným jazykem přemýšlet o minulosti. Soubor dějinných katastrof se postupně jeví spíš jako za sebe naskládané absurdity. A tak k nim přistupují i inscenátoři. „Už i já jsem se s tím setkal, že když mluvím s někým, kdo je o pět let mladší než já, neví, co se stalo v roce 1989. Já tomu rozumím. Já mám stejný problém s II. světovou válkou, když mi o ní babička, dědeček vypráví. Pro mě je to mytický svět přibližně na stejné úrovni jako trojská válka. Takže přistoupit k tomu jako k prostředí, kde se odehrává horor, má svoji logiku. Všude slyším, ‚jak to bylo za toho komunismu hrůzostrašné‘,“ uzavírá Jan Frič.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
