Udržet HIV pozitivní z Afriky v léčbě se dá přes sociální sítě, říká Jakub Hein z Lékařů bez hranic

Co přesně je tvým úkolem?

Snažíme se zjistit, jestli můžeme používat sociální sítě k tomu, abychom dobře komunikovali s našimi pacienty. Chceme jim i tímhle způsobem pomáhat v momentu, kdy bojují s nemocí nebo když mají osobní potíže, které jim komplikují léčbu. HIV a AIDS je tu v současnosti do jisté míry chronická nemoc. Hlavním úkolem není jen dostat lidi do léčby, ale také je v tom procesu udržet.

To znamená, že pacientům odpovídají na sociálních sítích i lékaři?

My teď hledáme ten nejlepší způsob, jak to udělat. V téhle rovnici musí hrát lékaři nezbytnou roli, protože právě oni jsou majiteli těch odborných znalostí. Jednou z vlastností Lékařů bez hranic je, že se snaží udržet optimální počet svých lékařů na svých misích tak, aby organizace neutrácela zbytečně peníze. Prakticky to znamená, že je tu tolik lidí, kolik je potřeba, ale ani o jednoho víc. Tím pádem hledáme způsob, jak konzultovat s lékaři ty nejzávažnější otázky, a zároveň je nezahltit tím, aby museli odpovídat i na běžné, srozumitelné a jednoduché dotazy typu „Kam mám jít, když mám nějaký problém?“ nebo „Kde najdu nejbližší nemocnici a kdy tam mají otevřeno?“. Já budu tyto dotazy procházet a vyhodnocovat, na které zprávy můžu odpovědět sám a které je potřeba dál konzultovat s lékaři.

Lékař bez hranic Tomáš Šebek: Jižní Súdán mi ukázal, že jsme strašní individualisti

• Upravit
• Smazat

S chirurgem a lékařem bez hranic o tom, proč se v nemocnici v Jižním Súdánu říká svrabu motherfucker, o zachraňování lidských životů, běhání v poušti a setkání s místním léčitelem…

Jak vůbec přišla ta možnost vyjet na misi do Afriky?

Nebyl to výběr z mé strany. Bylo to tak, že já jsem byl vybrán. Byla tu akutní potřeba vyslat do Jihoafrické republiky člověka, která má nějaké znalosti sociálních sítí a který dokáže za dva měsíce vytvořit strategii. Zároveň se hledal člověk, který je takový v uvozovkách univerzální voják a dokáže natočit a sestříhat nějaké audiovizuální materiály, abychom pak mohli přes sociální sítě pacienty oslovovat.

Jaká stigmata a stereotypy existují v JAR ohledně viru HIV nebo nemoci AIDS?

Pokud je člověk nemocný, tak je vnímán ze strany společnosti za nezodpovědného, může si za to sám a nedá se mu věřit. Taky ho tu považují za riziko pro své okolí. Jakkoliv tu pracujeme s osvětou a vysvětlujeme, jak se HIV přenáší, jsou lidé opatrní a nesví. Dochází tu kvůli tomu ke společenskému vyloučení.

V Jihoafrické republice je velkým problémem přenos HIV z matky na dítě. Jak je pravděpodobné, že by se toto podařilo nějakým způsobem zpomalit?

Klíčovým způsobem je informovanost. Základem je dostat k veřejnosti penzum informací o tom, jaká je dynamika toho onemocnění a jaké faktory v něm hrají roli. My tu máme několik pilotních projektů a metod, které aplikujeme, abychom pomohli přenos HIV z matky na dítě omezit. Úspěšnost v tom je poměrně velká.

Jakub Hein|foto: archiv Jakuba Haina

Ty na té misi nejsi zatím moc dlouho, ale zajímalo by mě, jestli už tě na ní něco překvapilo…

Když jsem přistál v Kapském Městě, bylo pro mě překvapením především to, jak jsou tady lidi opravdu srdeční. Je to velmi jiný pocit, než když člověk běžně prochází po Praze. Místní kolegové mě tu nezdraví jen tak ledabyle, ale skutečně se intenzivně ptají, jak se máte, na čem pracujete, jak se cítíte. Chtějí s vámi sdílet čas a prostor. Zároveň je tu velký kontrast mezi chudými a majetnějšími lidmi. Ti, kteří jsou bohatší, žijí ve velmi pěkných rezidencích. Pak jsou tu místa, kde žije na malém prostoru velké množství lidí v přístřešcích smontovaných z kusů plechů a dřeva, kde není ani elektřina. Tyto dva extrémy jsou v jednom městě, jsou od sebe půl hodiny cesty autem.