Uklidit krajinu, uklidit hlavu a vydržet sám se sebou. Proč mladí lidé utíkají z města?

13. říjen 2016

„Od malička mě to trápilo. Jak to, že nebydlíme na vesnici, když tolik cítím, že tam patřím?“ svěřuje se Anežka, usměvavá učitelka výtvarné výchovy. Na sobě má šaty podezřele připomínající kroj, na hlavě květinový věnec. V pražské zahrádkářské kolonii Kotlaska, mezi úzkými uličkami podél obytných karavanů, odstavených vagonů a domků z vepřovic, její oděv nevzbuzuje žádný údiv. Stačí ale, aby u Palmovky zahoukala sanitka nebo po nedalekém železničním mostě projel nákladní vlak, a člověk si uvědomí lehkou nepatřičnost celé situace. Iluze vesnice obklopené širými lány je ta tam. Proč lidé tak rádi utíkají z města na venkov?

Anežka a Kateřina: Uklidit si v sobě

„Když jsem byla studentka, všechen čas jsem trávila venku. V pubertě jsem jezdila na lesní brigády do Orlických hor, o prázdninách jsem třeba kosila v Karlovicích na Valašsku. Součástí takových výletů byla i moje práce v minulém roce, což bylo pasení ovcí a koz. Vázala se k tomu i docela otrocká práce – čištění pozemků, tahání větví a tak,“ směje se Anežka a vzápětí vysvětluje, co všechno se při takové intenzivní práci naučila. „Když je někde člověk čtrnáct dnů v podstatě sám, musí vydržet jen se sebou. A to je velká škola. V práci, kde vstaneš v šest a do večera pořád pracuješ, získáš takový zvláštní režim. Přijde mi, že si v sobě člověk uklidí. Zároveň je ta práce hrozně stresující, protože ta zvířata dávají fakt velké kapky. Cítí, že nejsi v pohodě, víc pak zdrhají.“

O samotě mluví i Kateřina, původem rodilá Pražanka, která už přes pět let žije s manželem a dcerou na venkově. Když byl malé Ladě teprve měsíc, její rodiče se odstěhovali do maringotky na Křivoklátsku. „Byla úplně na spadnutí, manžel všechno strhl, dal tam dřevo, izolovali jsme slámou, všude jsme dali kabely na elektřinu, kterou jsme pak ještě měsíc a půl neměli,“ vypráví Kateřina. Nepohodlí v maringotce, kde hlavním zdrojem vody byl barel s dešťovou vodou, vyvažovala možnost trávit veškerý čas v přírodě. Pro Kateřinu to znamenalo žít zdravě – tedy dosáhnout cíle, který si vytyčila už na střední škole. „Zlom nastal, když jsem se začala zajímat o zdraví. V tu chvíli narazíte na problémy města. Nemůžete mít vlastní zahrádku, pijete chlorovanou vodu. Když jsem pak potkala manžela a uvědomila si, že chceme mít děti, zase jsem se na město začala dívat jinak. Všude jezdí auta, děti nemáte kde vypustit.“

03723186.jpeg

Krom pocitu, že má pod kontrolou svoje zdraví, získala Kateřina také soběstačnost. Ne tak ve smyslu ekologickém, jako spíš duševním. „Jestli mi něco cesta z města dala, tak to, že si musíte vystačit sami se sebou. V Praze je hodně akce, tohle je druhá strana. Někomu ten velký klid může vadit. V hlavě vám začnou létat myšlenky a vy se s nimi musíte vypořádat.“

Lenka a Vojta: Uklidit krajinu

„Na místě téhle louky dřív stálo pole. Vypověděli jsme ho. Říkali jsme si, že tady chceme mít něco hezčího,“ vysvětluje Lenka chvilku poté, co vystupujeme z džípu zaparkovaného u prašné cesty. Kráčíme vysokou trávou podél výběžku pro tři prasata a dvě ovce, zvířata netrpělivě očekávají krmení. Z Plzně nám to k venkovskému pozemku trvalo sotva dvacet minut, ale odpoledne se tady táhne daleko pomaleji než ve městě, jako by se zasekávalo v remízcích podél louky. Lenka s Vojtou se vrátili do kraje svých rodičů, aby ho zachovali v živé podobě, a ne jen jako vzpomínku na vlastní dětství.

„Naše primární motivace byla, že když tady ty pozemky po praprarodičích jsou, tak proč pro ně něco neudělat? Tak aby to tu vypadalo jinak než scelené lány polí s nějakou monokulturou. Říkali jsme si, že si to tady zkusíme,“ popisuje Lenka historii společného projektu, který měl zpočátku podobu krátkodobých výletů. „Pak už se to nějak vezlo. Když už máš louku, tak si říkáš, co s tou trávou, co s tím senem? Tak si řekneš – nějaká ovečka by byla fajn. A protože máš zvířata, tak se musíš starat o to, jak jim nasušíš seno na zimu, ideálně že jim vypěstuješ nějaké obilí. Máš ještě pár hektarů, mohl bys je osít ječmenem, ovsem nebo pšenicí. A pak už v malém hospodaříš,“ vypráví Lenka Vochocová, v pracovním životě univerzitní profesorka a ředitelka neziskové organizace Inventura, která dává hlas lidem s mentálním hendikepem. Projekt rodinné farmy působí jako další nezisková činnost, při které jde hlavně o rekultivaci místního prostředí.

03723190.jpeg

„Říkali jsme si, že to těm ‚kolchozníkům‘ trochu překazíme, ty jejich scelené pole a obrovské pozemky s monokulturami. Žere mě to, že jim to tu lidi pronajímají za úplně směšné peníze. Hospodaří se tu bez vztahu k místu, není to jejich půda, nebydlí v okolí, je jim jedno, co se tu děje. Chemií ti spálí remízky, trávy, cesty ti přiořou. Můžeš jim to říkat pořád, dokonce jsme přiměli i obec, aby si stěžovala. Nic se nestane, v podstatě se ti vysmějí,“ klidně konstatuje Lenka, zatímco kráčíme cestou podél širokých polí, na kterých se ještě před pár měsíci pěstovala řepka. Malé políčko s ovsem a slunečnicemi působí v porovnání s velikými lány trochu legračně. Lenka ale hrdě tvrdí: „Pro mě je důležité si svůj kus země dělat po svém.“

03723192.jpeg
autor: Jonáš Zbořil
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.