Úkryt v anglickém folk hororu hledali Led Zeppelin, Radiohead i Pulp

Z videoklipu Shirley Collins k písni Death and the Lady
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z videoklipu Shirley Collins k písni Death and the Lady

Folk horor, tedy filmový subžánr čerpající z trojice kultovních filmů Witchfinder General (1968), The Blood on Satan’s Claw (1971) a The Wicker Man (1973), je v posledních letech především zálibou milovníků okrajových filmů a jejich specifické poetiky. Motivy pohanství, mystické krajiny a rituálů ale prosakují i do současné hudby. Kdo je jimi nejvíc ovlivněn?

Nesvatou poetiku trojice zmíněných filmů označujeme termínem folk horor teprve posledních deset let, zásadní témata, tedy konflikt mezi křesťanstvím a pohanstvím nebo tajemno vyvěrající z rurální krajiny, byla ale v populární hudbě patrná už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Kapely jako Black Sabbath nebo Led Zeppelin vnesly téma okultismu do hudebního mainstreamu, výraznému komerčnímu úspěchu se těšily i skupiny jako Fairport Convention, Steeleye Span nebo Pentangle, které propojovaly anglický folklor s psychedelickým rockem nebo jazzem.

Je tedy tak trochu s podivem, že dva ze tří kultovních folkhororových filmů doprovází více či méně konvenční orchestrální hudba. Skladatel Paul Ferris sice dostal do doprovodu k The Witchfinder General středověké lidové motivy, tíha čarodějnických procesů ale ze soundtracku při samostatném poslechu moc cítit není. V podstatě stejně je na tom Blood On Satan’s Claw – autor hudby Marc Wilkinson se sice inspiroval v asi nejslavnějším díle zpracovávajícím motiv pohanství, tedy v Svěcení jara Igora Stravinského, přesto zní doprovod pořád příliš krotce.  

Asi největší dopad na generaci současných anglických hudebníků a hudebnic měl tudíž nejmladší film, tedy The Wicker Man. Paul Giovanni se svou skupinou Magnet připravil podivně přitažlivý hybrid uměle vytvořených folkových skladeb, autentických dětských říkaček ze 17. století i ponurých pochodových písní. Na desce nechybí ani rozverná klavírní píseň v podání Christophera Lee, který ve filmu hraje vůdce pohanské komunity usídlené na ostrově Summerisle. Nejoblíbenější deska zesnulé zpěvačky kapely Broadcast, Trish Keenan, je ale při zpětném vnímání důležitá hlavně kvůli hudbě, která z ní vzešla.

Soupis obdivovatelů soundtracku Paula Giovanniho bychom mohli číst jako seznam nejdůležitějších postav britské hudby posledních dekád. Pulp na své první desce It z roku 1983 místy zněli jako trochu perverznější folková kapela z filmové hospody Green Man Inn – v roce 2001 ostatně Jarvis Cocker na desku We Love Life natočil píseň přímo nazvanou Wickerman, se samplem ze stejnojmenného filmu. Radiohead v klipu k písni Burn the Witch více méně převyprávěli příběh celého filmu, a to včetně finále v hořícím proutěném panákovi. O zálibě Trish Keenan v soundtracku k filmu už řeč byla. A pohanské odkazy můžeme najít třeba i u elektronických Boards of Canada nebo u celého labelu Ghost Box, který by bez The Wicker Mana možná nikdy nevzniknul.

Vyvolávání duchů venkova

V posledních letech se ale intenzita výskytu kapel a projektů inspirovaných folkhororovou estetikou ještě zvýšila. Způsoby, jakými hudebníci k folk hororu přistupují, se přitom mohou výrazně lišit. Podle filmaře a kulturního teoretika Adama Scovella, který loni výrazně přispěl do diskuze o žánru oceňovanou knihou Folk Horror: Hours Dreadful and Things Strange, je hlavním prvkem v celém folkhororovém žánru krajina. Narativ folk hororu je podle něj často definován izolací, která vzniká v prostředí rozlehlé britské krajiny, ať už jde o pole, lesy, nebo pobřeží. A právě s krajinou spojuje celou svoji tvorbu britský experimentální minimalista Richard Skelton.

Vrací se folk horor? Nesvatá trojice žánru ukazuje novým podivnostem cestu

Z filmu Rituál

Policejní inspektor a bohabojný křesťan Neil Howie vyráží na zapadlý ostrůvek ve Skotsku vyšetřovat zmizení místní dívky. Šokovaně ale zjišťuje, že je v této oblasti ještě větším cizincem, než si původně myslel – místní obyvatelé totiž místo Ježíše uctívají pohanské keltské bohy.

Ten se po smrti své manželky Louise v roce 2004 rozhodl vyvolávat duchy anglického venkova podobně, jako to dělají rodiče zasažení smrtí své dcery v novodobém folkhororovém filmu Pohanský rituál. Za více než deset let natočil téměř čtyři desítky desek, které jsou pevně zakořeněné v severoanglických vřesovištích. Skelton jako by se snažil s krajinou splynout – svoje nástroje, jako akustické kytary nebo violoncella, zakopává na několik týdnů do země a potom z nich vyluzuje zvuky podobné skučení studeného větru.

Často nahrává přímo v terénu – občas tedy musí čekat, až se stádo ovcí přemístí jinam a svým mečením přestane narušovat jeho nekončící tok akustických dronů a duchařských ambientních vln. V jeho hudbě cítíme každý kámen i listí. A to doslova. Pokud si totiž některý z jeho nespočetných releasů objednáte, je dost možné, že vám v krabici s CDčkem přistane i hrstka hlíny nebo březová větvička. Richard Skelton ale neuzavírá anglickou krajinu jenom do zvuku. Malé vydavatelství Corbel Stone Press, které provozuje se svou nynější partnerkou Autumn Richardson, vydává i sbírky poezie.

Podobně syrová a minimalistická je i hudba skladatelky Laury Cannell, která loni přidala do své skromné diskografie desku Hunter Huntress Hawker. Se Skeltonem ji pojí záliba ve smyčcových nástrojích i touha nahrávat na místech, ze kterých vyvěrá mystická atmosféra. Houslistka Cannell si pro natáčení svého alba vybrala kostel na pobřeží v Suffolku, místo křesťanského smíření ale z jejích strun prýští hudba plná slané vody blízkého Severního moře. Laura Cannell neotevírá brány hédonistického pohanství jako The Wicker Man. Místo toho spíš evokuje předkřesťanské mýty o kelpiích, tedy černých koních, kteří obývají irská a skotská jezera, a pokud na to přijde, umí se přeměnit v krásné ženy a lákat muže do pasti podobně jako sirény.

Exploze zájmu o anglický folklor, která vypukla na konci šedesátých let, s sebou nesla nejenom snahu o zachycení autentických lidových písní zpívaných v hospodách nebo při práci na polích. Do centra zájmu hudebních archeologů se dostala třeba i středověká hudba.

Anglie mezi minulostí a budoucností

Nečekaný úspěch ostatně potkal třeba Davida Munrowa a jeho Early Music Consort of London, kteří na desce Music of the Gothic Era z roku 1985 poprvé představili gotickou hudbu širšímu publiku. Zpětně je albu vytýkána možná až přílišná snaha o uhlazenost a přístupnost. S touhle nástrahou se naopak víc než sebevědomě vyrovnal anglický písničkář Richard Dawson, jehož loňský skřípající opus Peasant patří k nejoceňovanějším deskám roku. Kromě záliby ve středověku je na ní možné vystopovat i folkhororové motivy.

Dawson zasazuje celé album na Britské ostrovy v 5. století a kromě archetypálních postav, jako je Prostitutka, Vědec, Voják nebo Žebrák, v jeho skladbách vystupuje třeba i Zlobr, tedy mytologický lidožravý obr, proslavený hlavně díky Tolkienovu Hobitovi. Kdysi solitérský experimentátor Dawson se ale na albu Peasant přiblížil folkhororové estetice ještě výrazněji díky zapojení sborů. Intenzivní finále skladeb jako Weaver nebo právě Ogre nemůžou nepřipomenout extatické pohanské zpěvy obyvatelů ostrova Summerisle z filmu The Wicker Man, kteří v jedné z úvodních scén stavějí májku.

Jeden z posledních příspěvků do folkhororového kánonu má trochu překvapivě podobu dokumentárního filmu. Snímek The Ballad of Shirley Collins, který se před několika týdny začal promítat v Británii, zachycuje nepravděpodobný návrat anglické folkové legendy a průkopnice lidového revivalu Shirley Collins. Ta se loni po více než čtyřech dekádách mlčení triumfálně vrátila na scénu s deskou Lodestar, která v sobě spojuje všechny zásadní folkhororové prvky: lidové písně z šestnáctého století, všudypřítomnou tematiku smrti, anglický lidový tanec morris a samozřejmě i anglickou krajinu.

Film režisérů Roba Curryho a Tima Plestera, který magazín Louder Than War nedávno označil za možného kandidáta na nejlepší hudební snímek roku, je samozřejmě možné nahlížet jako tradiční dokument. Inscenované scény plné vybělených hrudních košů dobytka na polích, tradičních velšských kostlivých masek, jako je Mari Lwyd, nebo kontrastů mezi kamenným pobřežím Sussexu a dálnicemi plnými aut ale z filmu zároveň dělají poetický vizuální esej o Anglii rozkročené mezi minulost a budoucnost. Poprask, který film zatím vyvolává, je zároveň jasným důkazem toho, že zájem o folk horor v britské kultuře jen tak nevyprchá. Situace tomu totiž napomáhá – zatímco na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyvěrala obliba pohanských rituálů z anarchistických ideálů volné lásky, dnes slouží hlavně jako most mezi zemí pochroumanou brexitem a utopickou rajskou zahradou jménem Albion.