Umberto Eco cestuje po legendárních místech

02082913.jpeg
02082913.jpeg

Už nějakou dobu nevymýšlí nic nového. Umberto Eco poměrně často čelí podobné kritice. Za prvé je ale snaha kvalifikovaně a přitom čtivě shrnout teorie určitého problému naprosto legitimní, za druhé je Eco jen tupě nestaví vedle sebe a za třetí tahle nařknutí pramení z faktu, že jsou vždycky nejvíc vidět ty překrásné obrazové publikace. Jedna taková nedávno zase vyšla v Argu.

Umberto Eco je neuvěřitelně činný autor. Nakladatelství Argo vydává minimálně jednu jeho knihu ročně a loni to byly dokonce hned tři. Jedna z cest, kterou se Eco poslední roky vydává, je editorská práce s konkrétním tématem, v níž zúročuje své dlouholeté výzkumy. Po výpravných publikacích Dějiny krásy, Dějiny ošklivosti a Bludiště seznamů se v prodeji objevily Dějiny legendárních zemí a míst.

Předmětem této knihy se Eco trefil do černého. Legendy a s nimi spojené záhady lidi zajímají odjakživa a dnes, kdy je nejslavnějším světovým spisovatelem Dan Brown, to evidentně není jinak. I když ale i sám autor napsal řadu podobně zaměřených románů a jeho Jméno růže se stalo králem všech takových knih, pořád je především teoretik. A tak i ke zkoumání legend a jejich interpretací v běhu dějin přistupuje velmi střízlivě a vědecky.

03074382.jpeg

Jako správný teoretik si hned v úvodu knihy jasně vymezil, co přesně bude zkoumat. Zajímají ho především místa, která vedla ke vzniku nejrůznějších iluzí a utopií, protože mnozí uvěřili, že skutečně existovala. Jestli mají tyhle legendy reálný základ nebo jsou skrznaskrz smyšlenkami, není pro Eca úplně zásadní. Ve středu jeho pozornosti leží spíš rozmanitost fantazií, které se během let k jednotlivým místům vázaly.

Na příkladu teorií ploché země, sedmi divů světa, Atlantidy, Šalamounova ostrova nebo třeba věčného putování svatého grálu dokonale ukazuje, jak podstatnou roli legendy odjakživa ve společnosti hrály. Každá kapitola shrnuje nepřeberné množství různorodých výkladů a detailních popisů míst, která pravděpodobně nikdy nikdo neviděl, a přesto po nich záhadologové dodnes pátrají. Jak už je u Eca zvykem, vnímá i tenhle problém v širokém kontextu umění, a tak kromě konkrétních ukázek zmiňovaných textů připojuje i množství výtvarných děl, která legendy živila stejně intenzivně.

Ecova schopnost poctivě a vyčerpávajícím způsobem obsáhnout snad všechno, co je pro dané téma zásadní, je kladem i záporem zároveň. Na jedné straně jeho knížka poskytne čtenáři dost obsáhlý vhled, na straně druhé ho ale nepředstavitelně zahltí jmény, daty a nejrůznějšími zajímavostmi. Dějiny legendárních zemí a míst lze tedy vnímat jako jakýsi výchozí bod, který nás má navést k dalšímu zkoumání, jako velmi souhrnný přehled základních znalostí o tématu. Nebo může sloužit k osvětlení konkrétních případů – úsek, v němž zasazuje do historických skutečností ten údajně na devětadevadesát procent pravdivý bestseller Dana Browna, rozhodně stojí za přečtení.

A to platí pro celou knihu. Už proto, že její autor dokáže nenáročnou formou pojmout staletí filozofických, uměleckých i okultních bádání a řadit je do nových souvislostí. A stojí za to si Dějiny legendárních zemí a míst třeba jen prolistovat, křídový papír a velkoplošné reprodukce jim totiž jedině prospívají.

Umberto Eco: Dějiny legendárních zemí a míst (Storia delle terre e dei luoghi)
[Překlad: Jindřich Vacek, Helena Lergetporer, Pavel Štichauer]. Praha: Argo, 2013. 480 stran.