Umírá Babička i bratři Lví srdce. Patří smrt do dětských knih a je správné cenzurovat pohádky?
„Napadá mě Babička, kde máme hned trojí smrt – babičky, Hortenzie a Viktorky,“ zamýšlí se literární kritička Jana Čeňková z FSV UK nad klasickými díly dětské literatury, která pojednávají o smrti. Debaty, jestli si mají děti číst o umírání a kolik násilí dětská kniha snese, se vedou už desetiletí. Cenzurování pohádek nebo pověstí se řeší i u nás, literární teoretici i psychologové se ale většinou shodují, že vyhýbat se temným tématům k ničemu nevede.
„Na co tady na světě jsme, když stejně brzy zemřeme? Někdy mají děti tendenci smrt takto pojímat a to je chyba. Je ovšem velmi důležité o smrti nejen číst, ale i o ní mluvit,“ říká Jana Čeňková. Smrt byla v minulosti běžnou součástí života a děti na ni byly mnohem zvyklejší. „Problém“ se smrtí nastal, až když jsme ji vytěsnili do nemocnic a ústavů. Smrt a z dnešního pohledu možná až brutální scény byly v pohádkách, mytologických příbězích i ve starších dílech klasické literatury běžné. Z Česka můžeme kromě Babičky připomenout Broučky Jana Karafiáta a například ve Velké Británii dodnes vyvolává emoce tamní dětská klasika Watership Down, a to i 40 let od svého vzniku.
Konec blízkého člověka tě vhodí do života, umírat se dá i dobře. Jak se mladí vyrovnávají se smrtí?
Lori letos na podzim náhle zemřel otec. Smutnou zprávu sdílela na Facebooku – trochu aby v truchlení nebyla sama, trochu aby nemusela dokola prožívat překvapení a smutek všech ostatních. Jakub se s maminkou po dlouhé nemoci rozloučil v hospicu, ve kterém nakonec začal pracovat. Ondřej o umírání vydal knihu, v níž se zkušeností novináře a pracovníka Cesty domů dává praktické rady, ale také vypráví příběhy. Jak se dá truchlit, jak loučit a proč je dobré o smrti mluvit?
„V pohádkách nebo bájích mělo násilí svůj smysl, měly děti připravit na drsnost života, na ztráty, které je čekají,“ vysvětluje psycholog Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl. Vyhýbat se zcela těmto scénám není podle Kulhánka dobré řešení, pokud ale dítěti vadí, měli bychom to respektovat. „Když dítě zalézá pod peřinu nebo si zacpává uši, neměli bychom to jen tak přejít, nebo dokonce zesměšňovat,“ radí Kulhánek. „Měli bychom se ho ptát, co se děje, jestli si o tom chce povídat a něčemu porozumět. Aby čtení nebylo traumatickým zážitkem, ale sloužilo k pochopení.“ Důležité je vždy vzít v úvahu věk a povahu dítěte a rozhodně i kvalitu příběhu, který čteme.
Dobrá kniha by měla podle Čeňkové i Kulhánka pomoci dětem pochopit, že se mají snažit svůj život naplnit, a také porozumět tomu, když někdo z blízkých odchází. Souhlasí s tím i Iva Pecháčková z nakladatelství Meander, která vydává dětské knihy už přes 20 let. Děti jsou podle ní často odolnější než rodiče. „Přímo selekci nebo cenzuru klasických příběhů a pohádek bych nedělala, ale v nakladatelství vždy společně probíráme, co už by mohlo být za hranou,“ objasňuje vydavatelský proces. „Například jsme řešili, jak ve starozákonních příbězích ukázat malým dětem zabití Abela. Nakonec tam není přímo obrázek vraždy, jen zkrvavená zem, aby to bylo pro děti schůdnější.“
S tím, jak se ve společnosti začíná po letech tabuizace o smrti a umírání znovu mluvit, přibývá i knih na toto téma. U nás se mu věnuje třeba Martina Špinková z nakladatelství Cesta domů. Jana Čeňková a Iva Pecháčková shodně doporučují i Myši patří do nebe od Ivy Procházkové, ale především Bratry Lví srdce od Astrid Lindgren. „Ta kniha vzbudila po svém vydání velké diskuze, je to ale text vysoce imaginativní, bohatý na fantazii. Myslím, že Bratři Lví srdce nebyli tím tématem a způsobem zpracování ve světové literatuře překonáni,“ uzavírá Jana Čeňková.
Jak dětem přiblížit smrt a co při čtení přeskakovat? Poslechněte si rozhovor s psychologem i literární kritičkou.
