Umíte truchlit? Film s Nickem Cavem neuhýbá před tím, co bývá radši skryté

„Myslím, že ztrácím hlas,“ říká tu Cave hned na začátku. Co si z toho filmu vzít především? Že tragické, nevyslovitelné, nepochopitelné události se dějí i světově populárním osobnostem, které tu pak náhle stojí stejně bezmocné a bezradné jako kdokoli jiný? Že v době, kdy jsme nevábnou smrt i truchlení odsunuli ze zorného pole společnosti, přichází Nick Cave s filmařem Andrewem Dominikem a zkouší ten zničující stav natočit či přinejmenším nevyhnout se mu? Že autor a zpěvák, který na celý život reaguje psaním, tu dokončuje album, ale jako by náhle věděl, že z tohohle se nevypíše a nevyzpívá?

Štěstím filmu One More Time With Feeling je to, jak nepateticky a bez gest Cave a jeho manželka, oděvní návrhářka Susie Bick, plují ve svém neštěstí – nebo traumatu, což je slovo, které tu Cave opakovaně používá. On sám jako by smrtí syna pozbyl části emocí, schopnosti plasticky reagovat. Zdá se tu podobně černobílý a tlumený jako obraz točený střídavě na 2D a 3D kameru (jen pár částí je v barvě).

Ani náznakem se tu neputuje k nějakému zjednodušujícímu shrnutí, k nějakému vyrovnání či aforistickému pojmenování: Cave spíš působí, jako by se poprvé v životě ocitl v pasivní roli toho, kdo je přemožený něčím silnějším. Matka je před kamerou zdrženlivá, co se týče emocí, tušíme však, jak je pro boj rodiny s krizí zásadní. Přeživší dvojče Earl se tu od režiséra učí fotit s polaroidem, vytváří s ním pro film fotodokumentaci. To je možná další důvod vzniku snímku: Caveova rodina přijala tuhle filmovou hru, aby Nick Cave při dokončování alba nebyl tak sám. Aby vnucený rámec natáčení a výpovědí na kameru přinesl společnost, činnost a řád, které by ho přivedly na jiné myšlenky. Ovšem – jak řekl režisér na premiéře filmu na festivalu v Benátkách – žádný terapeutický důvod pro Cavea filmování nemělo, celá ta tragédie je příliš velká…

Přesto se tady daří Caveovi říct hodně podnětného o tvorbě, o svém psaní před crashem i po něm. To je největší přidaná hodnota filmu, který ukazuje, jak bystrý a nekompromisně uvažující je jak Cave, tak jeho ústřední hudební spiklenec, vágusovsky fousatý Warren Ellis. Koneckonců, snímek taky bděle přiznává situaci natáčení, nechává Nicka představovat kameramany a nechává také jeho samotného zpětně, při studiové postprodukci, komentovat vlastní výpovědi. Ani tyhle godardovské úhybné manévry ale nesejmou z diváka tu tíhu a pocit, že sdílejí něco, co se víceméně nedá recenzovat a hodnotit. Rodině, kterou sledujeme, zemřelo dítě, a muž se snaží ve stavu žalu dokončit nahrávku písní. Budeme se zabývat tím, jestli se nám to líbí nebo nelíbí a na kolik procent? To je absurdní.

Nick Cave ve filmu One More Time With Feeling|foto: Mute Records

Trochu jinak je to s albem Skeleton Tree, které tady zůstane a bude čím dál tím míň spojeno s okamžikem vzniku. Film sice pětatřicet minut písní představuje kompletně, ale trochu jako v horečnatém snu, takže film je spíš východiskem, abychom album pořádně zažili později. Deska je sevřená, má spíš charakter EP, vedle zpěvu se tu i mluví, propojuje ji vědomí mezního zážitku, který osud Caveově rodině nedobrovolně naservíroval. Její hodnocení přenechávám druhým: už teď ale vím, že k One More Time With Feeling se chci vracet. Jak pro sentence o tvorbě, kterými se projekt blíží Caveově literární lekci Tajný život milostné písně, tak pro otřásající pohled na lidi, kteří se jedné z nejkrajnějších situací, jaká nás může potkat, staví čelem.

One More Time With Feeling. Účinkují: Nick Cave, Susie Cave, Earl Cave, Warren Ellis a další členové skupiny The Bad Seeds. Režie: Andrew Dominik. 112 minut, Velká Británie / Francie, 2016.