Universum: Češi jsou čím dál ochotnější se dobrovolně zapojit

15. říjen 2015

Vztah Čechů k dobrovolnictví se od 90. let, kdy Jiří Tošner spoluzakládal jednu z prvních dobrovolnických organizací, velmi proměnil. „Tehdy přijela jedna paní z Ameriky s projektem Big Brothers, Big Sisters a my jsme si říkali: ‚Velký bratr? Tak to se nám nelíbí.‘ Pak nám promítala krátký film, jak se děti smějí a pobíhají pod břízkami. To jsme taky znali z ruských filmů. Lidé tomu moc nevěřili. Chodili jsme povinně na Akce Z a teď máme chodit někam dobrovolně?“

„Začátky nebyly jednoduché. Dokonce nám jednou volal pán a říkal: ‚Tak vy se chcete dobrovolně starat o toho našeho pacholka? Vy jste nějaká sekta?‘ a prásknul telefonem.“ Podle průzkumu na webu dobrovolnik.cz považuje třetina lidí dobrovolnictví za běžnou věc a i to vnímá Jiří Tošner jako pozitivní výsledek.

Čtěte také

Špatný vztah české společnosti k dobrovolnictví přisuzuje historii povinných brigád a povinných členství v různých organizacích za minulého režimu. V 90. letech k tomu navíc přispělo opojení svobodným podnikáním a kapitalismem v nejširším slova smyslu. Když se tohle sejde dohromady, tak si lidé řeknou: „Proč bych něco dělal zadarmo?“

V počátcích bylo dobrovolnictví doménou hlavně studentů humanitních oborů. Tenhle postoj se postupně mění a mezi současnými dobrovolníky najdeme stále více dospělých, nebo dokonce seniorů, kteří se rozhodli věnovat svůj čas něčemu smysluplnému. „Lidé nemají velkou důvěru v politiku v Praze, ale v menších obcích se dávají dohromady a jsou aktivní podobným způsobem jako v národním obrození. Zakládají kluby, staví hřiště nebo cyklostezky,“ říká Jiří Tošner.

Co všechno se může skrývat pod slovem dobrovolnictví? Jaké jsou správné motivace k dobrovolnictví? Poslechněte si celý rozhovor.

autor: Jana Římanová
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.