Universum: Doučování dětí ze znevýhodněných rodin je radost pro obě strany

03662469.jpeg

Bára Pecková je studentka postgraduálního studia historie na Univerzitě Karlově. Před sedmi lety se jako čerstvá prvačka zapojila do projektu Daruj dvě hodiny týdně, ve kterém šlo o doučování v sociálně znevýhodněných rodinách. Tak se seznámila s Grundzovými a jejich třemi dcerami: Štěpánkou, Janou a Simonkou. Z původně jednorázového projektu se stalo dnes už sedmileté přátelství.

Současné Neratovice nejsou zrovna optimistická kulisa pro život. Město, které vyrostlo až ve druhé polovině 20. století se vznikem národního podniku Spolana Neratovice, tvoří hlavně paneláky. Na návštěvu za Grundzovými jsme vyrazili v sobotu odpoledne, jen dva dny po vysvědčení. Cestou pustou ulicí mi Bára vypráví, co je jejím hlavním cílem teď o prázdninách: motivovat holky, aby přes prázdniny přečetly aspoň jednu knížku.

„Pro mě to bylo nejbližší město, protože jsem z Mělníka,“ vzpomíná, jak se ke spolupráci dostala Bára. Grundzovi si byli vědomi, jak je vzdělání pro jejich dcery důležité, ale učit se s nimi nebylo v jejich silách. Přes tehdejší koordinátorku organizace Člověk v tísni se seznámili s Bárou. „Jak se říká po vzájemných sympatiích, jsme u toho až doteď. A to je vlastně sedm let,“ rekapituluje pan Grundza. Projekt i působení organizace Člověk v tísni v Neratovicích skončilo, ale navázané přátelství fungovalo dál.

03662464.jpeg

Dnes se Bára učí hlavně s třetí nejmladší dcerou Simonkou a prostřední Janou, která zrovna teď ukončila základní školu. Nejstarší dcera Štěpánka s Bářinou pomocí úspěšně dokončila střední odborné učiliště v oboru kuchařka a k radosti celé rodiny našla hned po škole práci, ve které je spokojená.

V čem by holky potřebovaly podpořit je zdravé sebevědomí. Na nejmladší Simonku si učitel stěžuje, protože prý často napíše výsledek cvičení správně a pak ho přeškrtá nebo se stydí číst nahlas. Prostřední Jana se zase nakonec neodvážila přihlásit na střední školu podle svých představ. Učitelka ve škole ji přesvědčila, že „na to nemá“ a tak si Jana na poslední chvíli dala přihlášku na stejné učiliště jako její starší sestra. „Já jsem byla hrozně zklamaná, že se přihlásila na tu kuchařku. Pořád říkala ,já si chci udělat maturitu‘, ale učitelka na ní udělala baf a ona se zalekla. Bylo mi z toho úplně špatně,“ popisuje situaci maminka Simona Grundzová. Na rozdíl od Štěpánky, která má k oboru vztah, si z Jany doma dělají legraci, že neumí ani míchaná vajíčka. Prý si víc rozumí s tabletem nebo počítačem než s vařečkou.

Doučování by uvítaly i další rodiny z okolí. „Kdybychom zavolali třicet dětí, tak ony by byly šťastné. Místo dvou hodin bys tu mohla dělat deset,“ říká Miroslav Grundza. Když je Bára u nich doma, přicházejí často i děti od sousedů, které potřebují dovysvětlit nějakou školní látku.

„Jak nad tím přemýšlím, tak si myslím, že by tam ani nemuselo zaznít: studentka Ph.D., protože já jsem do toho šla jako holka z malého města, která právě vlezla na Univerzitu Karlovu. Je to něco, jako když vidíš, že sousedka je stará, nemůže na nohy, tak se nabídneš, že bys jí skočila na nákup. Může to udělat kdokoli, jen se koukat kolem sebe a navazovat spojení i s lidmi, které na první dobrou těžko někde potkáš, a naučit se vzájemně pochopit,“ odpovídá Bára Pecková na otázku, jak ji mám v pořadu představit. Mezitím s paní Grundzovou probíráme tradiční recepty a posloucháme kapelu pana Grundzy Awer Čawe.