Universum z Idomeni: Tahle země není pro děti

03649528.jpeg

Před časem jsme natočili díl, který se věnoval založení školy v provizorním uprchlickém táboře na řecko-makedonské hranici v Idomeni. Díl jsme nakonec nestihli odvysílat, protože jsme chtěli přinést čerstvé novinky z Českých Budějovic. Jenže situace v Idomeni se mezitím radikálně změnila. V posledním květnovém týdnu začala policie tábor, který blokoval železniční stanici v Idomeni, vyklízet. Část lidí byla přesunuta do armádou zřízených táborů v okolí a škola, kam chodilo až 50 dětí, zanikla.

Fungování improvizované školy, ve které učili přímo lidé z tábora, v rozhovoru popsal student pedagogiky Jan Košák, který se do Idomeni podíval jako dobrovolník: „Krátkodobě to mohl být pro děti zážitek, hrály si a nevnímaly stres. Tři měsíce nicnedělání ale člověka opravdu změní. Jako učitele hledali přímo Syřany. Malé děti totiž neumí anglicky nebo nějaký jiný evropský jazyk. Znám člověka, který je chemický inženýr a učil tam děti matematiku a fyziku. Předměty ve škole záležely na tom, co byli učitelé schopní nabídnout.“

Podobné zážitky s improvizovanou výukou, kdy se vysoce vzdělaní odborníci věnovali alespoň učení dětí, známe i z historie. Popisují je třeba lidé, kteří jako děti prošli koncentračním táborem Terezín.
V improvizované škole fungovaly dvě třídy rozdělené podle věku. Do jedné třídy se vešlo maximálně padesát dětí. To bylo podle odhadu Jana Košáka zhruba pouze 1 % z celkového počtu dětí v táboře. Škola proto musela být oplocená a musel být zaveden přísný režim pro vpouštění dovnitř. „Když jsem to viděl poprvé, říkal jsem si, že je to divné. Ale později jsem pochopil, že to opravdu tak muselo být, jinak by se to celé zhroutilo. Poté co děti zjistily, jak to funguje, začala se sem hnát obrovská spousta lidí. A oni na to bohužel kapacitu neměli, takže vymysleli systém, kdy děti, které přijdou do školy hned ráno, se zapíší, a pokud vydrží celý den, dostanou oběd nebo něco dobrého.“

03649527.jpeg

O popis aktuální situace jsme požádali Statise Kokkiho. Řeka, který na vlastní kůži zažil pozici dětského uprchlíka a vyrostl díky tomu na Moravě. Dnes v okolí Kilkisu pomáhá jako dobrovolník ve vojensky řízených táborech: „V Idomeni běží převoz uprchlíků do jiných táborů. Z těch 12 000 uprchlíků bylo ale převezeno jenom 5000. Většina z těch, co chybí do počtu, je někde v polích. Ono to vypadá, jako by byli partyzáni. Nemohu ale říct, že by se policie zachovala tvrdě. Měli s sebou i tlumočníky.“

V některých vojenských táborech, kam byli lidé z Idomeni přesunuti, zatím zcela chybí základní vybavení. O vzdělávání v takových podmínkách nemůže být ani řeč. Když jsme si o tom telefonovali se Statisem, byl hodně emotivní. „Vídám nějaké staré továrny, kde má být pět tisíc lidí a je tam jenom šest toalet. Nemají se kde umýt a tak dále. Byli v Idomeni v bahně, teď jsou tady v nějaké továrně, opuštěné, rezavé, bez oken. Trochu jsme to zametli. Je tu opravdu jen šest záchodů pro tisíce lidí. Jak tu ti lidé mají být?“ popsal situaci přímo z místa.

Zpráva organizace UNICEF z letošního března uvádí, že z důvodů konfliktu bylo v Sýrii dosud zavřeno 6000 škol. 2,8 milionu dětí je bez přístupu ke vzdělání. 700 000 z nich je na útěku ze syrského území. Pro skoro čtyři miliony dětí narozených v Sýrii od doby, kdy konflikt začal, je těch pět let doslova celý život. Za ten nepoznaly jinou než válečnou realitu. Podle údajů UNICEF překročilo hranice Sýrie od počátku konfliktu víc než 15 tisíc dětí bez rodičů a 306 tisíc dětí se rovnou narodilo jako uprchlíci.

03649526.jpeg

Otázkou zůstává, jaká je jejich naděje na budoucí uplatnění, pokud nezískají ani základní vzdělání. Jaké perspektivy budou mít při hledání zaměstnání, ať už skončí v kterékoli zemi, i jaký dopad může mít popsaná situace na jejich psychologický vývoj a jejich odolnost vůči extremistické propagandě.