„Univerzity by měly ekologická a gender hnutí podporovat,“ říká děkan Filozofické fakulty Pullmann

Michal Pullmann
Michal Pullmann

Ačkoli je dnes mnozí zpochybňují, historik Michal Pullmann ve společenské vědy věří. „Svobodná společnost má nejenom vyrábět, ale také by měla být schopná věci pojmenovávat,“ myslí si. Důležitou roli humanitních oborů ve společnosti nově obhajuje v čele Filozofické fakulty. Kromě toho se věnuje dějinám všedního dne a v rozhovoru vysvětluje třeba to, jak se komunistická moc projevovala ve frontě na maso.

Co vnímáte jako největší problém Filozofické fakulty a co byste chtěl změnit?
Jeden problém je vnější a druhý vnitřní. První se týká postavení našich oborů před veřejností. Jsme pod tvrdým tlakem něčeho, co bych nazval diktát bezprostřední užitečnosti. V tomto ohledu velká část našich oborů nedopadá dobře. Na vině nejsou ty obory, ale spíš onen diktát. S tím samozřejmě nepůjde jen tak něco udělat, během pár let situaci nezměním, rád bych ale k nějaké změně přispěl. Co se týče vnitřních problémů, tak mezi jednotlivými obory panuje jistá nedůvěra. Ne vždy je jednoduché domluvit se na společných kritériích, například na hodnocení, když jsou naše obory tak různorodé. Chtěl bych posílit demokratické rozhodování, aby se všechno nerozhodovalo jen takzvaně kabinetně, shora.  

Kde podle vás pramení nedůvěra části veřejnosti k humanitním a společenským vědám? Jak byste lidem vysvětlil, proč jsou tyto obory důležité?
Nechtěl bych působit povýšeně jako někdo, kdo shora vysvětluje, jak se věci mají. Veřejnost má svoje představy o tom, co je užitečný obor a co ne. Snažil bych se ale na různých úrovních zdůrazňovat, že svobodná společnost má nejenom vyrábět, ale také by měla být schopná věci pojmenovat, vysvětlovat, znát své dějiny a jazyk. Většina oborů, které na Filozofické fakultě pěstujeme, má přímou spojitost se závažnými společenskými otázkami dneška, ať už je to nový nacionalismus, nebo terorismus. Nespokojenost lidí se současným stavem společnosti, která se projevuje i útoky na elitní a „neužitečnou“ vědu, má kořeny v prohlubujících se sociálních rozdílech, které ale stejně tak trápí i nás.

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze (ilustrační foto)

Vážným problémem vysokého školství jsou finance. Například doktorandi dostávají tak málo peněz, že musejí pracovat a nezbývá dost času na studium. Jak chcete jejich situaci řešit?
Předběhli mě samotní doktorandi, kteří už uspořádali řadu protestů. Doktorandská stipendia byla díky jejich úsilí navýšena, stále ale nedosahují úrovně běžného platu. Například v Německu jsou doktorská stipendia řádově vyšší. Je důležité si uvědomit, že doktorandské studium by měla být práce. Nemělo by to být něco, co má člověk jako vedlejší zaměstnání, že si tak nějak bádá, tak nějak chodí do knihovny a tak nějak dělá terénní výzkum. Jde o normální osmihodinovou práci, která by pak také měla být odměněna důstojným stipendiem. A o to bychom se také rádi snažili, stejně jako o lepší odměňování našich akademických pracovníků, protože stav na Filozofické fakultě je nejhorší na celé univerzitě.

Jak se bránit tomu, aby doktorandi nebyli zneužíváni na katedrách jako levná pracovní síla?
To je důležitá otázka. Doktorské studium má zajistit rozvoj těch nejvyšších kompetencí na poli bádání a intelektuální komunikace. Je zásadní, aby doktorandi byli součástí kateder a ústavů, neměli by ale být zapojování do administrativních prací. Nejlepší z nich by pak měli mít možnost vést buď samostatné předměty, nebo ve stávajících kurzech vypomáhat. Možná k nějakému vykořisťování studentů někde dochází, ale neznám žádný flagrantní případ z naší fakulty. Pokud bych se o nějakém dozvěděl, určitě bych ho začal ihned řešit.

Doktorandi v Brně dostanou přidáno, stipendium teď bude srovnatelné s minimální mzdou

studenti - kampus - učení

Od začátku března budou doktorandi a doktorandky v Brně pobírat stipendium 12 tisíc korun. Univerzita rozhodnutím rektora Mikuláše Beka zvýšila částku o 5 tisíc. Navýšení se vztahuje na studující v prezenčním studiu. Škola navíc doplatí zpětně stipendium od začátku roku.

Hodláte podporovat studentské aktivity? Před časem rektorát otevřeně vystoupil proti Feministické společnosti, jste pro co největší svobodu studentských spolků, nebo je vám bližší spíše direktivní přístup, který reprezentoval v tomto případě rektorát?
Emancipační hnutí mají obrovský význam občanský a politický, ale mají význam i pro inovaci vědy. Nosil bych dříví do lesa, kdybych řekl, že přístupy spojené s takzvaným genderem, velmi obohatily nejenom historickou vědu. Já si nedokážu představit, že bychom někoho stigmatizovali. Byl bych rád, kdyby byly jednotlivé obory k podobným inovacím co nejotevřenější. Humanitní vědy se mají zapojovat do společenských diskuzí.

Studenti a studentské aktivity se někdy pohybují na hraně toho, co je většinovou společností přijímáno jako norma, přicházejí s novými tématy, jsou tradičně nositeli revolučních změn. Souhlasíte s tím, že univerzity by měly hrát ve společnosti i trochu revoluční roli?
Ano, ale nevnímám to nutně revolučně, spíš emancipačně. Jako příklad uvedu národní obrození v 19. století. Zájem o češtinu je také forma emancipace, která stála u zrodu celých velkých oborů. Takový emancipační náboj je dnes v ekologii a genderu, proto musíme tato hnutí podporovat. Nepřijde mi to nijak skandální, právě univerzity přece především určují, jak se vyvíjí současné myšlení. A například mnoho kolegyň a kolegů z přírodovědných oborů jsou nejenom vědci, ale i aktivními ekology. Je to zcela přirozené i správné.

Majáles v Letňanech a Centrum spolků, studentů a absolventů UK

Vaše kniha Konec experimentu rozbouřila v roce 2011 veřejné mínění, protože přišla s do té doby neobvyklým pohledem na normalizaci. Posunula se podle vás od té doby česká společnost ve vnímání komunismu a antikomunismu?
Odborná i široká veřejnost je v posledních letech skutečně otevřenější různým interpretacím minulého režimu a je to zásluhou více historiků, nejenom moje. Nepodařilo se nám ale vnést do veřejného prostoru povědomí o tom, že prostor všedního dne není sféra ležící mimo mocenské vztahy. Stále slyšíme, že dějiny všedního dne jsou jen ty barevné blůzy, auta a směšné reklamy, které s mocí přímo nesouvisí. Tak to ale není. Historičky a historikové na Západě už na přelomu 70. a 80. let upozornili, že právě ve sféře všedního dne se mocenské vztahy reprodukují. Oni to zkoumali ve vztahu k nacismu, u nás můžeme dát jako příklad třeba fronty na maso, které někteří museli vystát, a jiní měli maso pod pultem. To nebylo nic vytrženého z kontextu, co se nám dnes může stát nepodstatné, ale naopak jde o ukázku a definici toho, jak komunistická moc fungovala.

Čtěte takéStudentské spolky: Safe spacey pro intelektuály z fildy i libertariány. Jaký mají dnes smysl?

V knize Konec experimentu jste napsal, že volnočasové aktivity a populární kultura mohly v bývalém režimu udržovat status quo. Mohou mít podobnou roli i v kapitalismu?
Určitě. Volnočasové aktivity nebo pop mohly být v některých případech pochodní svobody, ale například představu, že rocková hudba je nutně nějakou formou vzdoru, je nutné revidovat. A platí to i dnes. Ne všechno, co se tváří jako vzdor, vede k inovaci a ne všechno, co na první pohled vypadá konzervativně, nutně vede ke konzervaci společenských vztahů, na to jsou příliš komplexní a složité. Nesmíme naletět. Je potřeba se pozorně dívat, jaké má populární kultura reálné dopady.

„Základem svobodné společnosti je úcta k lidské důstojnosti, kterou se snaží dnes zpochybňovat extremisté zprava i zleva.“ Poslechněte si nezkrácený rozhovor o současné politické situaci, o demonstracích proti zvolení komunisty Ondráčka do čela Generální inspekce bezpečnostních sborů, predátorských časopisech i vztahu současných studentů ke komunismu.