Unsound 2012: Atom™ a správně™ rozbitá™ televize™
Náš člověk na Unsound podruhé! Po včerejším úvodu je tu druhá reportážní zpráva z Krakova, kde se tento týden odehrává jeden z největších evropských festivalů elektronické hudby.
Když na odpolední diskuse přijde sto padesát lidí, je to znamení, že festival je zdráv a v dobré kondici. Na Unsoundu je dobré, že člověk vidí živou komunitu lidí od 17 do 50, kteří se tu zajímají o elektronickou a multimediální tvorbu. Není divu, že na zmíněných diskusích v galerii Bunkier Sztuki bylo těžké najít židli. O své spolupráci tu mluvili Daniel Lopatin (Oneohtrix Point Never) a Tim Hecker, klady a zápory současného stavu hudebního průmyslu pojmenovávali Leyland Kirby (V/Vm, The Caretaker) a Stefan Betke čili Pole.
Trochu se ukázalo, že Lopatin & Hecker věru nemají dar vyprávět o svém světě zvuků ve slovech, takže aspoň povídali o tom, že je jim vzdálená racionalita při práci a že když jdou v pauze spolu na sushi, napadne je, co je ve studiu nenapadlo. Lopatin dost pěkně mluvil o starých syntezátorech a o tom, že duch té doby je definitivně pryč, takže je třeba s nimi pracovat jako dnes. Hecker říkal, že nahrávání každého alba je pro něj jako zabíjačka, kdy se cpe maso prasete do střev, čímž chtěl říct, že do každé desky ukládá, co v předchozím období zažil. Zaujalo mě, že pro tyhle elektronické improvizátory už není jazz sprostým slovem: ne že by z něj hráli, ale berou si z něj inspiraci pro vlastní způsoby improvizace. Album, které Lopatin & Hecker společně nahráli, má prý být v určité rovině poctě fusion období Milese Davise.
Navečer se festivalová komunita přesunula do muzea Manggha – velkého, architektonicky moderního centra japonské kultury. Příjemná budova s plakáty ikeban a kaligrafií se hned zpočátku, chudák, těžce otřásla pod „sound bombing“, který zcela pravdivě avizoval polský akt BNNT – dva kluci v kuklách, lokální variace na Lightning Bolt, bicí, basa, malá násobilka přebuzeného math hardcoru, strašný. Na The Haxan Cloak byl leckdo víc než zvědavý, web FACT o eponymní desce londýnského Bobbyho Krlice píše jako o albu roku, prý setkání moderní kompozice se Sunn O))), ale krleš: jeho minimalistický, pomalu rozvíjený echovaný základní rytmus působil jako nekonečná předehra, s filmovou projekcí (ke které byl Krlic zády, takže na ni nereagoval) se to nepotkávalo, úhrnem velké zklamání. Snad si chtěl vyzkoušet něco nového, tyhle festivaly k tomu hudebníky občas i vybízejí, ale vyústilo to do únavné jednoduchosti, při které se člověk těší na koncert někoho, kdo umí hrát na nástroj.
Pole čili berlínský Stefan Betke se vynořil po delší době: před deseti lety měl velké renomé jeho label -scape music věnovaný komunitě, kterou na titulní straně Wire pojmenovali Deutsche Dub Foundation. Pole vytvářel detailní digitální textury, jejichž posunutá pulsace se pohupovala v dubovém rytmu: materiál místy tvořily clicks & cuts, kratičké zvuky, které v minulé dekádě prožívaly rytmicky rovnější dobrodružství v rámci stylu microhouse. Betke na Unsound předvedl vlastně pořád tentýž vlastní styl: ale všechny ty basy, sykot a krátká vynoření středních frekvencí jsou propletené tak umně a jedinečně, že fakt není žádná újma po čase to zase zažít. Když se soustředíte a snažíte se uvědomit si všechny zvuky, které jsou v té pulsaci přítomné, má vaše hlava dost honičku.
Betke měl taky dobrou doprovodnou projekci: záběry jako z ranního TV programu Panorama, jízdy po hřebenech hor, nějaké lesy, s tím, že zrnité lo-fi obrazy se podle impulsů z hudby dost různorodě zabarvovaly: působilo to, jako by rozbitou televizi usměrňoval nějaký kreativní duch. Hlavním problémem, který provází Pole po celou dekádu, je, že trochu neví, jestli chce být umělecký projekt nebo relax, a stojí někde mezi. Osobně bych tu muziku radši viděl jako (špičkovou) afterparty než jako program předložený k plnohodnotnému vnímání.
„Seňor Coconut!“ pokřikoval někdo ze sálu na Uwe Schmidta, který měl být zlatým hřebem večera. Nebyl tu ovšem se svým coconutím projektem, kdy latinskoamerický band hraje v rytmu samby Kraftwerk, nýbrž jako maestro Atom TM: čistý elektronik, který se před pár lety přidal k silné stáji raster-noton. Přesně krájené beaty nepochybně dají práci, v rámci žánru patří ke špičce, mají energii a jsou zvukově efektní, ale vcelku byl Atomův krakovský program hudebně slabší a nevýraznější než jeho poslední alba, hlavně výborné Liedgut. Naštěstí tu byla ještě persona zábavně elegantního protagonisty s teutonsky ulízaným účesem a jeho projekce, jedna z nejlepších, co jsem viděl za poslední dobu. Plátno je rozdělené napůl, vpravo se často vlamujeme „do kuchyně“ a vidíme vypsané softwarové povely a kódování programu, vlevo se k tomu najednou ukazuje třeba sám Uwe Schmidt v kvetoucí zahradě s podivným pohledem do kamery. Tušení souvislosti s německým romantismem ovšem vystřídá krátká videopřednáška na téma „Co je ASCII?“. Lidi kolem raster-noton umějí s digitálem fantastické kousky, ale odstupu se od nich nedočkáme: Atom TM je jediný z nich, kdo je na scéně ironický, ba dokonce se člověk fakt směje. Za to mu odpustím i ty rutinní beaty. Dovezete ho někdo do Prahy? Má to cenu.
Na festivalu je báječně, především díky tomu, že tu existuje publikum, které se zajímá a zná kontext. Polovina chlapců vypadá jako Geologist (ten fousatý z Animal Collective), ale to patří k věci. Mimochodem, při ústředním tématu The End má 19 speciálních projektů festivalu Unsound názvy jako Snil o něm někdo jiný, Nálezce nemůže nevidět, jakmile jednou spatřil nebo A tak tedy, nakonec, žádný konec nepřišel. Všechno to jsou poslední věty z vybraných románů a próz: napadá vás, ze kterých? Řešení zítra!
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
