Unsound: Bomba v kině a jiné nukleární ráje

14. únor 2014

Unsound se řítí do víkendového finále a je to těžká šichta, Jarda Petřík ztratil hlas a autoru těchto řádek nateklo zápěstí, naštěstí Julia Holter se zdá být zcela v pořádku... Čtěte čtvrtou část reportu Pavla Klusáka z krakovského festivalu elektronické hudby, kde se potkává peklo nukleárních testů s klubem Paradise!

Na panelové diskusi (na ústřední festivalové téma „The End“) usrkává čaj, vypráví, že von Trierovu Melancholii viděla čtyřikrát a že ji vlastně baví ta blízkost konce, která visí ve vzduchu a nutí lidi uvažovat jinak, i když patrně žádný křiklavý konec nepřijde. Ben Frost si uchoval vizáž cynika a pravil že konce jsou v pop-music důležité, například umřít včas, protože aspoň nedochází k takovým věcem, jako je revival Jimiho Hendrixe po padesáti letech sponzorovaný Red Bullem, nebo spolupráce Kurta Cobaina s Missy Elliott. (Zas jsem se utvrdil v tom, že s Frostem jsme každý jinde, protože Missy E mi nepřijde jako žádné zlo.) Frost je jeden z miláčků festivalu, v minulosti se tu podílel na verzi Tarkovského Solaris, u níž modifikoval vizuální složku Brian Eno. Frost je, stejně jako umělecký šéf festivalu Mat Schulz, Australan, takže můžeme tušit i něco o kmenové spřízněnosti.

Čím déle jsem na festivalu, tím víc se odhalují jeho taktiky: třeba vodit lidi po městě a přes vystoupení v chrámu, synagoze nebo galerii současného umění je nechat objevovat Krakov. Zástupci berlínského labelu PAN včera rozmotávali své obanánkované dráty, spojující staré modulární syntezátory, v neodolatelném baru Feniks, čisté socialistické retro s dekadentním nádechem, stolky, přítmí, červené lampy, spousta skleněných ozdob, kdybyste byli v Krakově, podívejte se tam, je to hned u hlavního náměstí, ulice svatého Jana 2. Helm čili Luke Younger z Londýna prý vystupuje v různých formacích už deset let: každopádně vypadá na čtrnáct. Naživo předvedl cestu od noisu k ambientu, překrývání vrstev chybí nějaký moment překvapení, na novém albu Impossible Symmetry to vyznívá líp. Ben Vida od téhož labelu by neměl koncertovat: je zaujatý možnostmi zvukové syntézy a vlastně jen předvádí, co umí starý analogový syntezátor. Bohužel už nebudu na festivalu v neděli v noci, kdy Bill Kouligas, šéf labelu PAN, doveze další várku svých svěřenců (NHK'Koyxeи, Bass Clef a další).

02747555.jpeg

Na večerním programu v multikině (další z třinácti míst konání!) bylo vtipné, že se tu zároveň konala premiéra nového Bonda. Nějakých 800 lidí ovšem bez váhání zaplulo do Unsound sálu, kde jako první vstával z mrtvých V/Vm, pročež každý dostal u vchodu nafukovací balónek. Projekt Jamese Kirbyho (nebo Leylanda Kirbyho, nebo The Caretaker) nevystupoval naživo od roku 2006. Teď se vší vervou navázal na své tehdejší posmívání pop-music ve stylu „zajatce nebereme“: začínalo se působivými záběry z britského královského pohřbu, do nichž na pódium vpochodovali muži v černém a složili před publikum dvě rakve. Titulky na plátně sdělily, že V/Vm pro dnešní den vstávají z mrtvých bez jediného kloudného důvodu, jen proto, aby v Krakově prochlastali a prohýřili cash, který dostanou za vystoupení. V/Vm se vymrštili z rakví, jeden byl obalený toaletním papírem, přiběhl ještě jejich další kámoš, někdo měl na sobě pořád masku satyra nebo oslíka, na plátně defilovali strašně špatní napodobovači Michaela Jacksona, V/Vm do toho řvali, váleli se po rakvích, hráli na gumové elektrické kytary, dělali rocková extatická gesta, rozmlátili pár věcí, nakonec natáhli na scénu asi deset nadšenců a s jakýmsi čínským karaoke klipem zpívali (Everything I Do) I Do It For You. Na začátku informovali publikum, že to celé nebude mít žádný smysl, což také čestně dodrželi. Utvrdil jsem se v tom, že Kirby je absolutní egomaniak. Ale vlastně mi na vystoupení vadilo jen to, že to strašně řvalo.

Když po krátké pauze sáhli na své přístroje Biosphere a Lustmord, okamžitě bylo jasné, že s basovými frekvencemi, výraznými beaty a hlasitostí lze pracovat odstíněně, citlivě, s ryze hudební zkušeností. Na projekt Trinity se čekalo: muzikanti doprovázeli staré i nově pořízené záběry z Nového Mexika, kde se konaly první nukleární testy v roce 1945 (právě pod krycím kódem Trinity). Poušť a majestátní krajina jako němý svědek lidského hledání, jak potenciálně zničit svět, tváře výzkumníků v bílých pláštích, otřes přesahující všechny myslitelné popisy, záření ve vzduchu a změny, skrze něž radiace prorůstá do běžného světa, lidstvo žijící od té doby ve stínu možné apokalypsy z vlastních zdrojů... Hodina černobílých záběrů je nesmírně silná, a přestože Biosphere a Lustmord jsou moc dobří (hlavně ve vystižení rozlehlé krajiny, která si stačí bez lidí), projekt stojí na jedinečnosti filmu, jehož autory jsou filmař Matthew Betlej a berlínský videoumělec MFO, který v minulosti dělal vizuály pro muzikanty ráže Kode9, Shackleton a Oni Ayhun.

02747554.jpeg

Když vám sdělím, že pak následovala celonoční párty v jinak prázdném socialistickém hotelu Forum, mohli byste ocenit, že po deváté ráno píšu tenhle report. Taxikář mi rezolutně sdělil, že ten hotel už není, a odvezl mě místo toho do sexklubu jménem Paradise, jenomže mě dokázala vzrušit akorát tak myšlenka, že prošvihávám Shackletona a The Hieroglyphic Being, řidiče jsem nakonec nějak odvedl od fixní idey, že chci do bordelu, a našli jsme místo zcela obskurní párty, které připomínalo opuštěné pražské Kongresové centrum, už trochu zarostlé bodláčím. Beaty byly fajn, ale spojení The Hieroglyphic Being & Ital se omezilo na to, že milý Being „afrofuturisticky“ hučel „The sooounds! The soounds!“ a brooklynský Ital do toho drtil beaty. Proroci a mystické bytosti, o kterých The Hieroglyphic Being pořád mluví, mi našeptaly, že mám vypadnout a obětovat Thea Parrishe (začátek 03.15 = sorry) za slušnou kondici na dnešek, můj poslední den na Unsounds.

autor: Pavel Klusák
Spustit audio