Unsound, den třetí: Nic pro Radio Maryja

Když jsem přecházel Planty, což je prstenec městského parku, který obloukem vyděluje „býčí oko“ centra, zkřížili jsme si cestu s migrujícími ptáky. Mě dokáže dojmout už hejno o dvaceti kusech, těchhle bylo patrně přes tisíc. Nalétávali do viditelné výseče nebe mezi stromy jako nekonečný screensaver, neměl jsem s sebou Chrise Watsona, a tak jen tuším, že ten neuvěřitelný surround stovek hlasů patřil havranům nebo vranám. Bylo mi jasné, že aby tohle někdo trumfl, budou se dnešní muzikanti muset hodně snažit.

Koncert s Julií Holter v augustiniánském kostele byl možná největším tahákem festivalu. Je jasné proč: dvě aktuální Juliina alba, hlavně letošní Ekstasis, jsou výborná, kalifornská skladatelka navíc v Evropě vystupuje málo. Dá se to taky říct stručněji – Holter je moc zajímavá a moc hezká. Unsound se čím dál víc profiluje jako festival, který od muzikantů objednává nové projekty a ponouká je k novým spolupracím. Julia rozepsala svoje písně po smyčcový kvartet (hrály dívky ze Sinfonia Iuventus), sama zpívala a hrála na elektrické piano. Sled nejednoduchých akordů uplýval ve volném tempu, trochu jako by odbíjel zvon, Julia dobře pochopila, že se bude hrát v kostelní lodi, kde má všechno několikavteřinový dozvuk. Partitura dýchala pauzami pro echo. Z nahrávek to není zřejmé, ale je velmi jistá zpěvačka, která kombinací pevnosti a černých, dozadu sčesaných vlasů připomene PJ Harvey.První výtečný koncert z těch, co jsem tu zažil. Trval třicet minut, prostý slabých míst. Nemá cenu věštit Julii Holter velkou budoucnost, protože je dost velká už teď.

Daniel Lopatin (Oneohtrix Point Never) a Tim Hecker už žádné dívky s houslemi a cellem neměli. Zažili jste někdy v kostele zemětřesný zvukový výplach? Pánové zjevně improvizovali, jejich proudy elektronického zvuku se navzájem slévaly, myslím, že to byl Hecker, komu patřil matný přesýpavý spodní proud, a že to byl Lopatin, kdo se do něj zasekával ostrými svisty shora, ale plynulo to pořád dál, v chrámu svaté Kateřiny byla skoro tma, všechno se slilo a já přestal zkoušet rozeznat, který zvuk je čí. Některý z muzikantů pouštěl do společného veletoku dlouhé, pomalu uplývající melodické linie bez konce, napadlo mě, že jak Julia Holter, tak Lopatin s Heckerem přinesli do kostela chorál, aniž by se vzdali svého stylu... Hráli hodinu bez pauzy, v jednu chvíli jsem si uvědomil, že Lopatinovo sólové vystoupení i Heckerovo poslední album jsou „čistší“ a propracovanější, ale přesto mi přišlo úplně výborné, že přistoupili na koncert uprostřed procesu, kdy můžeme sledovat, jak něco hledají a zkoušejí vyhmátnout, což při jejich talentu není nijak málo...

Tim Hecker |foto: Oficiální stránka Tima Heckera

Závidím tomuhle festivalu publikum, které dokáže při takové příležitosti naplnit kostel v počtu jistě přes pět set lidí a předtím svést zoufalý boj o poslední uvolněné lístky. Před Julií, která na Unsound pracuje, jsem se zmínil, že když se měly konat koncerty festivalu Gustava Mahlera v jihlavském kostele, tamější diecéze to nepovolila, Mahler byl pro ni málo duchovní. A tady, v kostele evidentně funkčním a neodsvěceném, nám vibrují v zubech plomby ze sónického ataku, který místy přepadá do čirého noisu! Julia se smála: „Jsme nejkatoličtější stát in the whole fu*king world, ale tohle tu možné je.“ Asi proto, že církev je tu – přes všechnu rigidnost – mnohem aktivnější a víc se baví s lidmi: i na platformě Unsoundu, který u augustiniánů letos koncertoval celkem počtvrté. Myslím, že pověstné polské ultrakonzervativní Radio Maryja by se z toho osypalo. Až bude hrát v neděli Demdike Stare s orchestrem, publikum půjde poslouchat do synagogy.

Demdike Stare |foto: Oficiální Facebook Demdike Stare

S každým dnem je program našvihanější, všechno houstne, přijíždí víkendové publikum, kdeže jsou nenatřískané sály středeční! Ale má to cenu. Dnes Ben Vida, Helm, V/Vm, noční Theo Parrish a hlavně Biosphere & Lustmord v projektu o nukleárních testech Trinity. Nashle zítra!