V ambiciózní sci-fi Ad Astra vesmír Bradu Pittovi našeptává, že je potřeba zabít otce

Nejpozději od dob románu Stanislawa Lema Solaris ale vesmír není hřištěm, kde si lidstvo dělá, co ho napadne. Stává se spíše prostorem, kde je jedinec konfrontován se sebou samým a cílem sestupu do jeho vnitřních vesmírů má být transformace vědomí, kterou popsal Frank Herbert v románu Duna jako „probuzení spáče“.

Čtěte také

Avengers: Endgame. Superhrdinové se láskyplně loučí a pohled mají optimisticky upřený do budoucna

Takovým spáčem je i astronaut Roy McBride. Provází jej pověst výkonného robota oproštěného od emocí, jehož tepová frekvence nepřesáhne pětaosmdesát úderů za minutu, i když se po havárii na vesmírné družici nekontrolovaně řítí stratosférou. Vesmír byl dosud pro Roye útočištěm. Nikdo zde neslyšel jeho pláč a on se nemusel zabývat pocity cizosti a osamění, které zažívá v kontaktu s pozemšťany. Nejnovější mise na Mars je pro něj ovšem nečekaně osobní a otevírá jeho dávná zranění. Má zde totiž kontaktovat svého otce, který před mnoha lety během pátrání po mimozemských civilizacích zmizel kdesi u Neptunu, odkud nyní přicházejí záhadné výboje, které ohrožují lidstvo.

Z filmu Ad Astra|foto:Cinemart

Výlet pana Roye do 22. století

Z takové zápletky může vzniknout ryzí béčko, kde nepřekvapí ani věta „Jsem tvůj otec, Royi“, ale i moderní filozofická sci-fi, jakou byli před třemi lety Příchozí Denise Villeneueva nebo loňský film High Life od Claire Denis. Podobně ambivalentní je i herecké obsazení, které upomíná na béčkovější podoby žánru. Donald Sutherland a Tommy Lee Jones v Ad Astra ztvárnili staré vesmírné kovboje jako ve stejnojmenném snímku Clinta Eastwooda, a zatímco Liv Tyler před lety ve filmu Armageddon trpělivě čekala, až její milý zachrání svět, tentokrát už předem Royovi práskne klíčema. Úsilí vytěžit hvězdnou auru Brada Pitta v roli citově vyprahlého astronauta McBrida zase vypovídá o Grayových tvůrčích ambicích.

Je to režisér, který umí prostřednictvím obrazů vyvolat pro žánr tolik potřebný pocit úžasu. Ad Astra koncipuje jako originální cestopis ze Země na Neptun. Využívá při tom jednoduchá, ale účelná řešení s množstvím šikovně zakomponovaných detailů a otevírá nám svět, který vypadá nekonvenčně a zároveň velmi autenticky. Není těžké vnořit se do Grayových vizí budoucnosti, kdy se na Měsíci válčí o zdroje a vesmírná turistika se řídí mechanismy lowcostových aerolinek. Navazuje tím na svůj předchozí snímek Ztracené město Z inspirovaný osudy britského dobrodruha Percyho Fawcetta, který působil téměř verneovsky rozkošatěle. Tak jako divoká Amazonie se i vesmír v Grayově pojetí přirozeně rozpíná jako tvárná, organická entita. Nepotřebuje trojrozměrné technologie, aby vyvolal dojem hloubky; vystačí si s precizně nasnímanými odrazy prostoru ve vypouklých helmách skafandrů.

Brad Pitt ve filmu Ad Astra|foto:20th Century Fox

Úmorná odysea

Gray ale selhává tam, kde nejlepší díla science fiction nutí myslet jinak, provokují ke změnám postojů nebo k hlubšímu uvažování nad filmy či texty. Evidentně touží vyprávět stejně komplexní příběhy jako třeba jeho současník Jeff VanderMeer, který svou hrdinku v románu Anihilace vyslal na průzkum záhadné oblasti neznámého původu, s níž si dosavadní lidské poznání neví rady. Ta se všem nově příchozím přizpůsobuje a nutí je ke konfrontaci s jejich traumaty – a podobně i VanderMeerův text reaguje na svého příjemce a vyjevuje mu témata, která s ním právě rezonují nejsilněji. Jeho největší předností je pak schopnost sugestivně zprostředkovat fakt, že největší záhady nemusí číhat v neobjevených biotopech, ale jsou překvapivě často součástí naší běžné životní zkušenosti.

Čtěte také

Artová sci-fi High Life je jako černá díra s prosvětlenými okraji

Ad Astra je oproti tomu výlet podmanivou, ale poněkud zmrtvělou krajinou, kdy úmorná doslovnost monologů hlavního protagonisty připomíná moudra populárních self-help příruček. Znějí tak, abychom nikdy nezůstali na pochybách, co si v danou chvíli myslet. Ještě ve Ztraceném městě Z se přitom Grayovi dařilo vystihnout existenciální krize hrdiny, které pramenily z rozporu mezi rodinnými závazky a veřejnou službou, touhou vydat se do neznáma, ale současně neztratit vazby s blízkými. Royova plavba ke hvězdám ovšem končí jen banálním odškrtnutím další splněné mise. Nikdy nepřekročí svůj stín stárnoucího muže zmítaného mezi racionalitou a emocemi, jehož patetické proklamace se dutě nesou tichými hlubinami kosmu.

Z filmu Ad Astra|foto:Cinemart