V belgickém městečku rodiny po staletí ubytovávají duševně nemocné. Dnes tradice pomalu mizí

03778784_0.jpeg
03778784_0.jpeg

Ve městě Geel na severu Belgie žije několik set duševně nemocných v místních domácnostech. Někteří z nich žijí s rodinami i 50 let. Nekonvenční model rodinné péče považovaný v různých obdobích za progresivní i zpátečnický funguje v Geelu od 13. století. Přes vývoj, kterým psychiatrická péče během historie prošla, zůstává belgické městečko podivuhodným příkladem něčeho, co se nikde jinde nepodařilo.

Byly doby, kdy v Geelu bydlely čtyři tisíce mentálně nemocných. Na dobových fotkách nic neobvyklého k odhalení není, můžete se pouze dohadovat, jako reportérka amerického veřejnoprávního rádia (NPR), která při své návštěvě zaznamenala na ulicích několik pro sebe mluvících lidí. Výprava amerického rozhlasu se vydala do domu Tony (v domácnosti) a Arthura (řidiče autobusu), postaršího manželského páru, který žije kousek od Geelu ve velkém venkovském domě.

Zbláznit se až v léčebně

Už deset let s nimi žije drobný padesátník Luc. „Předtím, než k nám přišel, žil v léčebně a byl závislý na prášcích. Byla to strašná zkušenost, tak akorát na zbláznění,“ vypráví Tony v reportáži, kterou si můžete poslechnout tady. Když přišel žít ke své náhradní rodině, byl na zhroucení. „Byl strašně neklidný, nervózní, nedokázal sedět deset sekund v klidu,“ vzpomíná Artur. „Říkali jsme si: tenhle člověk pro nás asi nebude ten pravý.“ Ale Tony napadlo, že možná jenom potřebuje nějakou činnost, a tak ho nechala zahradničit a koupila mu kolo. Luc se uklidnil podivuhodně rychle. Pak nastala další potíž, Luc si Tony oblíbil až moc. „Kdyby to šlo, celý den by mě objímal a pusinkoval. Nejdřív to bylo opravdu těžko snesitelné. Sami jsme se nemohli ani obejmout, aby za námi hned nestál Luc.“ Ale i s tím si docela snadno poradili. „Řekl jsem mu: To je moje holka, najdi si svou,“ krčí rameny Arthur. A Luc si skutečně přítelkyni našel, chodí teď s jednou z dalších pacientek, která v městečku žije.

Dům Tonyho a Arthura působí na nahrávce amerického rozhlasu jako místo skutečně idylických příběhů. I přesto, že Tony s Arthurem už měli doma i muže, který je pravidelně budil, když halucinoval o lvech vyskakujících ze stěn, jiný host jim ukradl peníze a další dveřmi prohodil kladivo.

Na duševní choroby se v Geelu nepohlíží jako na něco nenormálního. Označení pacient se tu nepoužívá, nemocným se říká „hosté“ nebo „nájemníci.“ Dnes žije ve čtyřicetitisícovém městě kolem dvě stě padesáti hostů. Není to tím, že by psychických potíží ubývalo, může za to klesající zájem místních rodin, dnes už nájemníka nevyužijete při práci na poli.

Útěk svaté Dymphny

Ráj šílenců se městu říká od 13. století, kdy sem podle legendy utekla irská princezna, svatá Dymphna, před svým otcem, který se po smrti své ženy zbláznil. Upnul se na dceru kvůli její podobě s matkou a toužil se s ní oženit. Když ji v Geelu dostihl a ona sňatek odmítla, setnul jí hlavu. U předpokládaného místa hrobu pak vzniknul kostel, Dymphna se stala patronkou duševně nemocných a město se brzy stalo známým jako jejich útočiště. Obyvatelé je přijali vřele, částečně z křesťanské lásky, částečně jako pomocnou pracovní sílu.

Rodiny za své nájemníky získávají měsíční stipendium, nedozví se ale nic o diagnóze. „Lidé mají svoje představy,“ říká v rozhlasové reportáži NPR lékař Winfrey Bogart, z centra, kde se v Geelu přiřazují pacienti k rodinám. „Říkají si, aha ty máš schizofrenii, to budeš asi dělat to a to. Ale to my nechceme. Rodiny je nemají léčit, mají s nimi žít.“ Pokud pacient potřebuje léky nebo pravidelná ošetření, postarají se o jeho potřeby v místních nemocnicích. Jeho rodina ale do léčby nezasahuje. Duševní onemocnění tak v Geelu není stigmatem, nevnímá se jako něco děsivého nebo nebezpečného. Koneckonců, jak připomíná server PsychCentral, lidé s mentálním onemocněním bývají mnohem častěji obětmi násilí než jeho původci. Duševně nemocní se tu však nevnímají ani jako problémoví.

03723049.jpeg

Utrhat všechny knoflíky

„V Geelu jsou úspěšní proto, že se tu na duševní nemoci nepohlíží jako na něco, co by se vlastně léčit mělo,“ komentuje reportérka z amerického rozhlasu své dojmy z návštěvy města. Na otázku, zda jsou pro ně hosti přítěží, dostává ve všech rodinách stejnou odpověď: „Nejsou přítěží, jsou tu prostě s námi.“ Na nájemníky jsou tu zkrátka zvyklí. „Pokud u vás bydlí někdo, kdo si každé ráno utrhne všechny knoflíky na košili, necháte ho to každé ráno dělat. Nesnažíte se to změnit, prostě na to přistoupíte,“ vysvětluje v reportáži jeden z místních obyvatel.

Místní tradice fascinuje zbytek světa už staletí. V roce 1862 popsal doktor Louiseau město jako „podivuhodný jev, kdy se čtyři stovky šílených lidí svobodně pohybují mezi ostatními obyvateli, tolerujícími je beze strachu nebo jiné emoce.“ Asi o sto let později měl americký psycholog Charles D. Aring ten samý dojem: „Nejzvláštnější je na celé věci přístup místních občanů.“ Geel není jediným místem, kde by se takový model uplatňoval, nikde však netrval tak dlouho a nezahrnoval tak velký počet lidí. Typicky jsou geelští nájemníci lidé s vážnými mentálními chorobami nebo kognitivními poruchami, kteří by sami žít nemohli. V roce 2003 měla polovina z pěti set nájemníků kognitivní poruchu, přes dvacet procent trpělo podle výzkumu Samford University schizofrenií. Někteří měli i jiné poruchy jako autismus nebo disfunkce ztěžující učení.

Komu straší ve věži

Stejně jako se vyvíjela psychiatrie, ani Geel nezůstal nezměněný, v polovině 19. století ve městě zřídili psychiatrické centrum, které nájemníkům i rodinám poskytuje podporu. Ve stejné době se však za vrchol pokrokové léčby považovaly moderní léčebny, Geel měl proto pověst smutného případu přežívající středověké kultury, kdy pacienti zůstávali zapomenutí zbytkem společnosti a přežívali sami v krajině bez šance na zlepšení.

03722490.jpeg

Už koncem 19. století se však místní „rodinná péče“ začala považovat za chloubu města. „Jezdili tam doktoři a psychiatři z celé Evropy i Ameriky. Tucty měst v Belgii, Francii a Německu si zakládali své vlastní verze geelského systému, některé z nich pořád fungují,“ píše Ed Lake v eseji pro americký magazín Aeon. V roce 1902 prohlásil mezinárodní psychiatrický kongres geelskou tradici za příklad nejlepší možné praxe, která by se měla využívat všude, kde je to možné. Koncem třicátých let 20. století bylo v šestnáctitisícovém městě asi čtyři tisíce duševně nemocných. Vznikla spousta místních vtipů o tom, jak těžké je vlastně v Geelu poznat, kdo to má v hlavě v pořádku.

Nástup antidepresiv

Největší změnu od té doby přinesla 70. léta, kdy se staré léčebny dávno vyprazdňovaly, hospitalizace duševně nemocných už nebyla běžnou praxí a začala se ve velkém používat antipsychotika a antidepresiva. V Geelu bylo nejprve mnoho hostitelských rodin proti jejich používání. Měli dojem, že by se nájemníci skutečně stali pacienty, kteří místo v nemocnici přespávají u nich doma. Postupně však hosté léky přece jen začali používat – aby tlumili ty nejhorší deprese, nebo se vyhnuli incidentům na veřejnosti.

Dnešních zhruba 250 nájemníků v Geelu žije díky oblibě místní tradice, lidé se ji snaží udržet. Mnoho z nich má však podezření, že se blíží její konec. „Jen několik rodin chce dnes nájemníka. Nikdo nepotřebuje pracovní sílu na pole, většina lidí tu dnes pracuje pro nadnárodní společnosti jako je BP nebo Estée Lauder,“ popisuje Lake. V rodinách také obvykle pracují oba manželé, rodinný dům přestal být celodenním centrem péče. „Ačkoliv jsou místní hrdí na tradici, která městu dala étos tolerance (dnes je Geel pravděpodobně nejznámější díky každoročnímu reggae festivalu), poslední ránu tradici pravděpodobně zasadí uvolňování vazeb a vztahů mezi lidmi.“

Geel jako norma

Současně se psychiatrie změnila natolik, že se s geelskou tradicí potkává na půli cesty. „Už není na výběr jenom mezi Geelem a hrůzou v léčebně, péče v komunitě se stala normou,“ uzavírá Lake svoji esej poněkud zjednodušujícím způsobem.

Geelská tradice je protipólem tradičních léčeben momentálně i na výstavě londýnské Wellcome Collection, která se zabývá vlivem psychiatrických nemocnic na uvažování o mentálním zdraví. Tradici na výstavě nazvané Bedlam: The asylum and blond reprezentuje londýnská psychiatrická léčebna Bethlem. Součástí výstavy jsou mimo jiné i práce české umělkyně Evy Koťátkové, která bude hostem Radia Wave příští týden.

Dostat pacienty pryč z velkých psychiatrických léčeben je dnes v Česku hlavní myšlenkou chystané reformy psychiatrické péče, obrat k péči v komunitě je tedy alespoň v našem prostředí spíš vysněným cílem části odborníků. S tím souvisí také debata o používání léků. Zprávy o zvyšujícím se počtu lidí, kteří užívají antidepresiva, jsou dnes už mediálním klišé. Současný systém psychiatrické péče je tedy kritizován právě za to, že pacienti stále často končí v institucích a na lécích. Systém komunitní nebo rodinné péče, při kterém se místo léků užívají především speciální terapie a ochota lékařů a terapeutů přistupovat k pacientům individuálně a bez předsudků vytvořených na základě diagnózy, je stále tím, o co se bojuje.

Esej v magazínu Aeon však poukazuje také na to, že právě v momentě, kdy se význam komunity pro léčení duševních nemocí přestává podceňovat, mění se sociální struktura do té míry, že přestávají existovat společenské jednotky, které by komunitní péči mohly poskytovat. „Kdo by nechtěl žít v komunitě, kde se potřebným dostane času, pozornosti a lásky? Kdo však dnes žije způsobem, který by něco takového mohl zajistit?“