„V Čechách jsme precizní a kreativní, ale bojíme se experimentovat,“ říká tanečnice a choreografka Johana Pocková

Johana Pocková v představení Jáma lvová
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Johana Pocková v představení Jáma lvová

O čem je současný tanec a proč bychom se o něj měli zajímat? O tom si Marie Kobrlová povídala s mladou choreografkou a tanečnicí Johanou Pockovou, zakladatelkou tanečního kolektivu POCKetART, který se vztahuje k dnešnímu kulturnímu a politickému dění.

Johana Pocková má bohaté taneční zkušenosti z domova i zahraničí, a tak dokáže porovnat výhody a nevýhody různých přístupů k výuce tance. „Česká škola kladla důraz na preciznost provedení pohybu a snažila se nás zdokonalit v tvůrčích schopnostech, v hledání svého kreativního jazyka a v přístupu k tvorbě skrze představivost,“ říká. Podle Johany se však studenti na českých tanečních školách více bojí vymanit se z davu a mají strach z experimentálnější tvorby. „V zahraničí se lidé tolik nebojí kritiky a už od prvního sepsání konceptu zkouší i věci, o kterých nejsou stoprocentně přesvědčeni,“ dodává Pocková a doplňuje, že kritiky se přitom není třeba bát, protože umění tu primárně není pro odborné publikum, ale pro lidi, kteří si koupí lístek a přijdou do divadla.

Johana Pocková (1992) vystudovala taneční konzervatoř Duncan Centre v Praze, absolvovala půlroční stáž v Peridance Capezio Centre v New Yorku a dva roky na taneční akademii SEAD (Salzburg Experimental Academy of Dance). Nyní se věnuje autorské choreografické tvorbě, v roce 2017 získala Cenu Jarmily Jeřábkové za choreografii s názvem VRAŽDA! Malá komiksová historie, kterou dále reprízuje v pražských i mimopražských divadlech. V posledních letech také uvedla choreografii s názvem Proč ne teď?, Na Váhu! a mezigenerační skupinové představení s názvem Plné sklady citů, kde vedle čtyř profesionálních tanečnic vystupují i 8letá dívka a 89letá babička. V květnu 2019 založila taneční spolek POCKetART. Jako performerka spolupracuje se skupinou Tantehorse a Cirkem La Putyka, je lektorkou jógy a věnuje se divadelní produkci.

Johana Pocková svá díla ráda zahaluje do melancholického, lyrického a poetického hávu, ale nechybí jí ani absurdní humor. „Ve chvíli, kdy člověk začne tvořit svoji věc, měl by poslouchat svůj instinkt, zaměřit se na přetlak v sobě, který ho vede k tomu, vytvořit a reflektovat určité téma,“ říká. Ve tvorbě dřív hodně řešila osobní záležitosti, měla pocit, že umění je dobrým prostředkem, jak se s různými událostmi či vnitřními pochody buď vypořádat, nebo k nim najít nový vztah, ale aktuálně jsou pro ni zajímavá hlavně sociálně-kulturní témata.

V mezigeneračním skupinovém představení Plné sklady citů se na jevišti objevila malá dívenka i tvoje osmdesátidevítiletá babička Jaroslava Pocková, která se zamlada věnovala baletu a do představení jsi ji zapojila jako poděkování za to, že tě přivedla k tanci. Co ti tato tvůrčí zkušenost dala?

Představení se opírá o autentické vzpomínky právě mé babičky. Proces zkoušení, práce s amatéry vedle profesionálů a koordinace tvůrčích zkoušek, pro mě byla velká půlroční škola a výzva. V případě holčičky s babičkou to bylo srandovní v tom, že obě byly vzdorovité a měly podobné tendence. Když se jim něco nelíbilo, něco se opakovalo, trénovalo se na vícekrát, potřebovaly odměnu nebo minimálně pochvalu a jejich trpělivost byla dost podobná. Zároveň babička i holčička vnímají tanec především po estetické stránce, takže mi hodně dalo hledání společného dialogu mezi tím, jak tanec vnímáme my a kam jsme představení chtěli dovést, a mezi jejich čistou radostí z pohybu a z jejich vyjádření tancem.

Estetické vnímání tance u starších generací je jiné. Jak k němu podle tebe přistupují?

Tanec mají často spojený s hudbou a nedokážou ho od ní oddělit. Dnes je práce s hudbou různá a nemusí být při tanci vůbec přítomna. Pak je to i estetika. Minimálně u babičky platilo pravidlo, že tanečnice je za jakýchkoliv okolností krásná na jevišti a půvabná, což taneční svět v dnešní době bourá.

Starší generace se také nesetkaly s tanečním aktivismem. Co tento pojem v dnešním světě tance znamená?

Taneční aktivisti využívají tělo jako silný výrazový prostředek, protože je jim to přirozenější než mluvené slovo, a chtějí tím vyjádřit jednoznačný postoj vůči společenskému tématu.

Z představení Plné sklady citů

Proč by se měl současný mladý člověk zajímat právě o tanec?

Oproti jiným uměleckým žánrům tanec promlouvá tím, že vychází z tělesnosti. Je svobodný v tom, že umění se neformuje v hlavě, ale tělo samo o sobě vytváří zajímavé významy.

Na co se teď plánuješ zaměřit během své taneční a choreografické práce? Jaké máš vize?

Rýsuje se projekt zaměřený na další společenské téma, týká se ekologie. Je pro mě nový i v tom, že pracujeme se scénografkou na scénografickém objektu, který bude určovat naše tělesné výrazové prostředky. Je v tom zapojeno více lidí, takže další výzva je i organizace celé skupiny ve chvíli, kdy si sama dělám i produkci. Následný projekt bych ráda propojila s operním zpěvem.

Proč na jevišti kloubit tanec se zpěvem? Jaké jsou výhody a nevýhody studia tance v Praze, v New Yorku nebo v Salcburku. Co znamená taneční aktivismus? A funguje současný tanec i jako forma společenského apelu? Dozvíte se v rozhovoru Marie Kobrlové.

Spustit audio

Odebírat podcast

Související