„V Česku je nejvíce množíren v Evropě,“ říká lektorka první pomoci psům

Zuzanu k její profesi přivedla podobná situace jako mě k ní do dejvické pracovny. „Dostala jsem se k fyzioterapii psů, protože se můj pes zranil pádem do rybníka. Měl potom potíže se zády,“ vypráví mi lektorka a kolem ní skáčou její dva současní psi. Nejčastějších příčin úmrtí psů a fenek u nás je podle Wildmanové několik. „Jsou to například onemocnění, která souvisí s degenerací zvířat. V celoevropském průměru jsme nejvíce zatížení množírnami psů a množením bezpapírových zvířat, tedy bez vyšetření a podobně. Tam se rychle objevují vady srdce, rakovina nebo degenerace páteře a pohybového aparátu,“ říká mi Zuzana a já chápavě kývám hlavou, uvnitř jí ale – s myšlenkami na Mauritze – kroutím.

Když nejde o tragické příběhy psů z klecí a špinavých místností, předčasně zemřelí psi se většinou udusí, přehřejí, zastaví se jim srdce nebo je nešťastně píchne vosa nebo včela. Jsou to výjimky, opakuju si v hlavě, když si Zuzana kleká na deku k plyšovému psu, na kterém účastníkům kurzů ukazuje, jak se domácí mazlíček oživuje. Psa dává do správné polohy, kontroluje mu pusu, jestli ji nemá něčím ucpanou, potom mu do ní fouká a masíruje srdce. Když odcházím, vím sice, co mám dělat, kdyby Mauritz najednou zavrávoral a omdlel, jsem ale paradoxně o dost nervóznější. Říkám to Zuzaně, ale rychle dodávám, že věřím, že je v pořádku. „Věřím tomu taky,“ usmívá se.