„V ČR mohou být i čtvrtírny tygrů,“ říká ochranář bojující s organizovaným zločinem na zvířatech

Skupina Wildlife Guards (vlevo Michal Gálik, vpravo Tomáš Ouhel) se zkonfiskovanými želvími vajíčky (1 209 kusů) a trhavinou
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Skupina Wildlife Guards (vlevo Michal Gálik, vpravo Tomáš Ouhel) se zkonfiskovanými želvími vajíčky (1 209 kusů) a trhavinou

„Když si koupíte papouška bez papírů, stanete se vlastně součástí organizovaného zločinu,“ vysvětluje Tomáš Ouhel, jeden z členů týmu Wildlife Guards. Skupina českých a slovenských dobrovolníků se věnuje rozkrývání mezinárodního zločinu na zvířatech a biodiverzitě. Podařil se jim třeba velký zátah na pašeráky želvích vajec v Indonésii, ale případy řeší i v Česku.

Jak jste přišli na myšlenku skupinu založit?

Pracuju jako koordinátor in-situ projektů (projektů v terénu – pozn. red.) liberecké zoo a pomáhám také s projekty v České koalici na ochranu biodiverzity. Postupně jsme si začali uvědomovat, že nejpalčivějším a zároveň nedostatečně řešeným problémem je právě organizovaný zločin na zvířatech a na biodiverzitě, ať už je to systémové vykrádání želvích snůšek, nebo pašování slonoviny. Rozhodli jsme se vypíchnout zajímavá témata a snažíme se je řešit rychlou akcí přímo na místě ve spolupráci s místními složkami, které mají tyto problémy na starosti.

Jste tedy lovci zločinců a pašeráků?

My se označení lovci zločinců snažíme vyhnout, protože je trochu zavádějící. Nechceme být jako Reno Raines, který běhá po pláži a honí někoho, kdo si vzal jedno vajíčko. Chceme spíš rozkrývat sítě organizovaného zločinu, něco na způsob Interpolu. Jsme přesvědčení, že když se ta síť na nějakém místě přetrhne, tak dojde k přerušení celého řetězce. Naším cílem je, aby celá síť přestala fungovat. Když uvedu konkrétní příklad – nejdeme chytat pytláka pár želvích vajec, ale za pomoci zvědů si počkáme třeba na předávku celé snůšky mezi prostředníkem a cílovým klientem. Pak společně s policií předávku přerušíme a doufáme, že se nám tak podaří přerušit celý ten tok.

Tomáš Ouhel vystudoval geografii na Univerzitě Palackého a pracuje jako terénní pracovník ZOO Liberec. Skupinu Wildlife Guards tvoří ještě dokumentarista a přírodovědec Martin Gálik, Pavel Zoubek ze ZOO Liberec, producent Martin Panulin a Matyáš Adam, který připravuje v zázemí podklady pro jednotlivé případy.

Jak si vybíráte jednotlivé případy?

Například v Indonésii, která je jedním z největších kladišť želvích vajec na světě, už máme nějaké zkušenosti a dobré kontakty na tamní armádu a české zastupitelské úřady. Samotný zátah je ale jen jedna část projektu, tou druhou je medializace. Zaplatili jsme si indonéskou reklamní agenturu, která zprávu o tom zatčení rozšíří do místních komunit. Vždy také spolupracujeme s nějakým místním ochranářským projektem. Na Borneu spolupracujeme s Hankou Svobodovou, terénní zooložkou Zoo Hodonín, která má na starosti projekt Mořské želvy. Do budoucna bychom jí rádi pomohli i s přípravou vzdělávacích projektů pro místní. Není to tedy tak, že bychom udělali nějakou rychlou hurá akci a pak hned odjeli, vše si pořádně rozmýšlíme. Víme, že zátahem zasáhneme osobní život x lidí, takže chceme, aby to byl opravdu exemplární případ a my nakonec nedostali před soud někoho, kdo si nesl v pytlíku 20 vajec, ale skutečně velké ryby. Chystáme se i na jiné kontinenty, pravděpodobně do Afriky a Jižní Ameriky, ale chceme se také podívat na zoubek tomu, jak funguje pašování zvířat v České republice.

Čerstvě vylíhnutá želva vracející se do moře

Problémy, kterými se zabýváte, se nás asi moc netýkají. Nebo hraje Česko v mezinárodním environmentálním zločinu také nějakou roli?

Česko je mimo jen zdánlivě. Například slonovina velmi často putuje právě přes Českou republiku. Největšími odbytišti slonoviny jsou Čína, Vietnam a další státy jihovýchodní Asie, především čínské diaspory v těchto zemích. Největšími producenty jsou středoafrické republiky. Moc přímých letů z Konga do Vietnamu není, takže velká část zboží putuje přes západní a střední Evropu, přičemž u nás ty kontroly jsou více namátkové. Je poměrně běžné, že přes nás putuje do Vietnamu slonovina, části tygrů nebo luskouní šupiny. Pravděpodobně s tím má co do činění i zdejší velká vietnamská komunita. Uvažuje se i tom, že v Česku existují sklady slonoviny nebo čtvrtírny tygrů.

Druhá věc je české chovatelství. U nás je spousta malinkatých zoo, zookoutků, zooparků a soukromých chovatelů, a ne všichni mají legálně pořízená zvířata. Když si někde pořídíte papouška bez papírů, tak to s největší pravděpodobností bude papoušek upytlačený přímo z hnízda a ilegálně propašovaný k nám. A je třeba si uvědomit, že když už někdo pašuje papoušky nebo slonovinu, tak dost pravděpodobně také obchoduje s lidmi, se zbraněmi nebo s drogami.

Angažují se Češi nějak výrazně na mezinárodní ochranářské scéně, nebo jste spíš výjimka?

Zase taková ne. Myslím, že to vychází z naší baťůžkářské kultury. Většina českých ochranářů, a je jich opravdu nebývale mnoho na to, jak malá jsme země, jsou bývalí baťůžkáři. Když cestujete s batohem po světě, tak moc Poláků, Maďarů, Rakušanů nepotkáte. Ze středoevropského prostoru jsou to většinou Češi a Slováci. Bývá to tak, že někam jedete, objevíte tamní krásy, pak ale zjistíte, že tam je nějaký environmentální problém, a vlastně vám to nedá než ho řešit.

Ilegální suvenýry vyrobené z želvího krunýře

Co vůbec dělají terénní pracovníci zoologických zahrad? Je to běžná pozice?

Já jsem se před pěti lety stal nejspíš prvním in-situ koordinátorem v České republice. Dnes máme v Liberci asi pět nebo šest terénních projektů. České zoo jako městské nebo krajské příspěvkové organizace nemůžou sponzorovat externí organizace v zahraničí, zároveň jim ale současný zákon ukládá, že musí podporovat ochranu přírody v místě původu zvířat. I proto se vytvořila Česká koalice na ochranu biodiverzity, která sdružuje podobné projekty a pomáhá zoologickým zahradám s touto činností. Dnes je in-situ koordinátorů v ČR asi šest nebo sedm a snažíme se naše ochranářské aktivity zprofesionalizovat.

Je důležité zmínit, že současní pracovníci zahrad zdědili zvířata z minulých dob, kdy nebyla brána z přírody opravdu moc šetrným způsobem a zoo byly takové necvičící cirkusy. Dnes už víme, že některá zvířata by se v zoo chovat neměla, třeba velcí lidoopi, sloni nebo velké kočky. Zvířata tam ale máme a nedají se vrátit. Dnes se snažíme, aby zvířata v zahradách byla součástí nějakého příběhu. Ideálně by zahrady měly fungovat jako genové banky pro budoucí vypouštění zvířat do přírody. Takových příkladů už je hodně, třeba pěvec majna Rothschildova je zpátky v přírodě jen díky chovům ze zoo. 

Trhavina používaná na ilegální lov ryb

Právě mnozí ochranáři a ekologové zoo kritizují, že neslouží k ochraně, ale spíš k zábavě a zisku, že chovají hlavně atraktivní zvířata, a ne ta skutečně ohrožená, a tak dále…

Jsem přesvědčen, že zoologické zahrady mají v dnešním světě důležité místo, jen je potřeba rozlišovat mezi těmi etickými, které se ke zvířatům chovají dobře a lidi se snaží vzdělávat, a těmi, které toto nedodržují. To je většina soukromých zoo. Ne všechny, ale mnoho z nich funguje ve stylu: pomazlete se zvířaty. To je obrovský nešvar. Pokud se můžete pomazlit s tygříkem, tak vlastně legitimizujete jeho odebrání od matky, legitimizujete, že se v budoucnu pravděpodobně nikdy nespáří a bude žít v neuvěřitelně špatných podmínkách a jeho matce budou za tři roky odebírat další mládě. Nic takového už v žádných evropských renomovaných zahradách není možné. Nutno říct, že české zahrady jsou v ochraně přírody opravdu na vrcholu, i ve srovnání s některými západoevropskými zeměmi.

Soukromých zoo a zooparků je u nás opravdu hodně. Máme v tomto ohledu dobrou legislativu?

U nás je obrovský problém, že když si chcete pořídit třeba kočkovitou šelmu, můžete to udělat snadno přes internet, zatímco v Anglii nebo Německu k tomu potřebujete něco jako zbrojní pas. V Anglii musíte být členem asociace zoo a akvárií a musíte povinně přispívat na ochranářské projekty. Když chcete v Londýně chovat lva, tak si připravíte perfektní zázemí a oni vám dají třeba až po pěti letech nějaké starší zvíře na zkoušku a po dalších x letech si teprve můžete otevřít soukromý chov. U nás je tedy legislativa naprosto nedostatečná.

A je chyba, že neexistuje žádná mediální kampaň na vysvětlení, proč se se zvířaty mazlit nemá. K nám do zoo chodila léta jedna škola, a najednou přestala. Když jsme se s nimi spojili, tak nám řekli, že teď chodí do nějakého zookoutku, kde se můžou pomazlit s tygrem. To je ale i chyba novinářů – do některých soukromých médií si běžně zvou třeba pana Berouska nebo chovatele, který si tam přinese šimpanze nebo malou kočkovitou šelmu. Je třeba vysvětlit, že šimpanz v kalhotách, s doutníkem a čepičkou není OK. Snažíme se lidem vysvětlovat, jak se chovat k divokým zvířatům, a v poslední době se to i trochu daří. Například v Thajsku se můžete vyfotit s outloni váhavými. Je to velmi populární, fotila se s nimi Rihanna nebo Rytmus, ale ta zvířata při tom hrozně trpí. Uspořádalo se proti tomu několik docela úspěšných kampaní a Instagram teď dokonce zakázal selfies a hashtagy s exotickými zvířaty. Musíme se naučit k divokým zvířatům chovat správně, nejsou to psi nebo kočky.

„Je třeba, aby se lidé naučili rozlišovat mezi dobrými a nekvalitními zoo,“ říká Tomáš Ouhel. Jak poznat zahradu, která se chová ke zvířatům špatně, se dozvíte v kompletní audio verzi rozhovoru.